Mapa a území

O knize Michela Houellebecqa Mapa a území, vloni ověnčené Goncourtovou cenou, již bylo napsáno mnoho recenzí. Zachytily mnoho stránek a všimly si mnoha detailů. Velmi důkladně je zkoumána hlavně ironická přítomnost postavy jménem Michel Houellebecq v díle a její smrt, jakož i tematická a kompoziční odlišnost tohoto románu od všech předchozích. Poněkud méně kritiků se vydalo po stopě „mapy a území“, její možné inspiraci i interpretaci.

Francouz Michel Houellebecq patří k autorům, kteří přesně mluví o stavu současného světa. Z jeho pátého románu MAPA A ÚZEMÍ plyne: morální prohnilost současné společnosti vkročila do další fáze. Nejsme už schopni mezilidských vztahů – ani těch, které zakládáme na sexu.
(...) Houellebecq si tu dělá srandu ze sebe samotného, ze svých čtenářů, z těch, kteří jej nenávidí. Vytváří předpoklad, že příště se může stát opravdu cokoliv.
Pátý román Michela Houellebecqa Mapa a území vzkazuje: pokud jste se začali bát, že vás něco změní, znamená to, že už vás to změnilo.

(...) Ty, které Houellebecq šokoval, šokuje i nadále, a sice tím, že najednou nešokuje. Ti, kdo ze stránek jeho knih cítili hlavně pach zaschlého spermatu, nyní obracejí Mapu a území trochu bezradně v rukou a cítí leda tiskařský klih. Až na straně 107 zavětří i samotného Houellebecqa: "Trochu smrděl, ale ne víc než mrtvola," směje se. A o pár desítek stran dál ze sebe mrtvolu skutečně udělá, tak nechutnou, že i otrlí policisté zvracejí…(...) dílčí výtky však těžko něco mění na tom, že Houellebecq je jeden z mála současných romanopisců, které stojí za to číst – nekrmí literární trh instantními kašemi z každoroční sklizně banalit, nevzdal se analytického myšlení, inteligenci používá k tomu, aby něco objasnil, a román je mu stále ještě způsobem svědectví.
Dobrý autor, řekl bych společně s Martinovým otcem. Nejmíň z 90 %.

(...) Kniha zachycuje příběh malíře a fotografa Jeda Martina, jeho profesionální dráhu v souznění s uměleckými styly a druhy, jimž se věnuje v různých etapách svého života, i umělcův nulový milostný život. Martin má komplikovaný vztah s otcem; nemá vlastně nikoho, jen kurátory a galeristy. (...) Sálá z ní klid a vyrovnanost přesahující autorova obvyklá misantropická a pesimistická prohlášení o marnosti současné společnosti. Západní kultura pohledem zatím posledního románu Michela Houellebecqa se možná vnitřně rozpadá a mezilidské vztahy v ní ze zásady nefungují, dekonstrukce je to však tvůrčí, životaschopná a nevyhnutelná takovým způsobem, že je ji dobré přijmout, strávit a pochopit. (...) Houellebecqovi nejde o degradaci a deprivaci, ale o podání smířlivé zprávy o světě. A to je u něj něco zcela nového a osvěžujícího.

(...) Jakkoli se může čtenář při čtení cítit převálcovaný autorovým egem, knihu neodloží. Na to je v ní příliš mnoho příliš dobře popsaných palčivých pravd. O vztazích mezi rodiči a jejich dospělými dětmi, o strachu z prostého radostného života. Z lásky, pokud něco jako láska vůbec ještě existuje. Ve chvíli, kdy se hrdina nemusí honit za penězi a nepracuje pro obživu, začne mluvit se svým bojlerem a čeká, že stroj odpoví. Tak jak to v dnešní odcizené zautomatizované společnosti čeká hodně lidí.
Mapa a území je mimo jiné i o potřebě prozkoumávat mapy, které jsou pro nás podstatnější než původní území, které zobrazují. Houellebecq to nazývá kumulací tíží. A vymanit se z nich lze jen jediným způsobem.