Rozšíření bitevního pole

Je vlastně s podivem, že se Michel Houellebecq (1958) dostal k českému čtenáři až letos, když ve Francii ovlivňuje nejen literární dění už deset let.

(...) A protože Houllebecq není romantik, a tudíž nesdílí přesvědčení, že v těle fyziologicky odporných lidí se může skrývat velký duch, nabízí nám román s poměrně banálním příběhem zajímavý pohled do duševního světa lidí, kteří jsou odsouzeni k prohrám: sexuální abstinenci, následné nenávisti vůči ženám, alkoholismu, drogám a depresím. (...) V tomto autorovi francouzská literatura našla skutečného dědice prokletých básníků. A že jsou jeho knihy někdy dosti odpudivé? To Baudelairovy básničky přišly současníkům taky.

Vypravěč románu, nepříliš úspěšný ekonomicky ani sexuálně, patří k těm, kterým v Houellebecqově světě zbývá jen „masturbace a samota“...

Houellebecqovi se podařilo to, o čem sní asi každý francouzský spisovatel – o jeho knihách mluví celá Francie.

(...) Anonymní vypravěč je od počátku cizincem v tomto světě. Společnost, ve které přežívá, v něm den co den pouze obnovuje schopnost nalézat zmar za vším, co prožívá a vnímá. Apatie vzrůstá a deprese se prohlubují, aniž by s tímto stavem mohl sám cokoli učinit. Styl i obsah jeho výpovědi v lecčem připomíná Meursaulta, hlavního hrdinu románu Alberta Camuse Cizinec. I když má i tento "Meursault konce 20. století" předpoklady zapojit se úspěšně do hry, jejíž pravidla určují tržní kapitalismus a biologické zákony (peníze a sex), odmítá vstoupit do bitevního pole vytvářeného současnou dobou. Ambice žádné nemá, sex ho nudí. Postmoderní informační věk vnímá jako prázdný a vyčerpaný a pohlíží na něj okem zhrzeného skeptika.