(...) Román Lucemburská zahrada obsahuje autorovy základní motivy: tajemné písmo, knihu v knize či obraz v obraze, umělé bytosti i zpochybnění tradičního pojetí reality. (...) V románu nalezneme, jak se na Michala Ajvaze sluší, pochopitelně také řadu skvělých pasáží, zvláště když se tvůrce vymkne ze svého poněkud profesorského konceptu. Snad jen u tohoto spisovatele můžeme číst o honičce s langustou zběsile prchající restaurací či o napodobenině pařížské ulice postavené v džungli. Jako by člověk zabloudil v obrazech Reného Magritta či jiného magickorealistického malíře.
Michal Ajvaz tedy zůstává absolutně svůj. Vyvázaný z času i místa, věrný své cestě, své optice. Snad i proto jeho dílo získává stále větší ohlas v zahraničí.

Michal Ajvaz i ve svém nejnovějším románu důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil.

(...) Pařížský středoškolský učitel filozofie Paul si jednoho krásného letního dne připravuje svou lekci o Plótinovi, zadává do Googlu jeho jméno – a přepíše se. Průšvih je na světě, Paul je lapen: díky zkomolenému jménu narazí na tak zajímavý příběh, že se od něj nedokáže odpoutat. Magická slova fiktivní řeči způsobí dramatický zvrat v jednom poklidném životě a jednom spokojeném manželství.