Edice Střed

Trojice příběhů, ve kterých autor vzdává hold tzv. "drsné škole" americké detektivky.

Soubor povídek Thomase Bernharda (1931 až 1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy autorovy tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce.

V této práci populární francouzský filozof analyzuje fenomén hyperkonzumní společnosti.

V prvním Bernhardově románu z roku 1963 vypráví student medicíny o šestadvacetidenním pozorování bývalého malíře Straucha, jehož stav dává jeho bratru chirurgovi, který studenta tajně na pozorování vyslal, příčinu ke starostem.

Druhé vydání knihy, v níž se autor věnuje tématu ženství a jeho proměn. Ve čtyřech esejích se zamýšlí mj. nad fenoménem lásky, sexu a svádění, vztahu žen k práci, rodině a moci.

V románu-eseji autorův Charles Bovary není jen variantou k Flaubertovi, nýbrž je to text, který se do jeho Paní Bovaryové vepisuje takříkajíc zevnitř, protože Améry osvobozuje hlas jejího chotě a příběh do jisté míry přehodnocuje jeho očima.

Vypravěčem prózy ze současnosti je provozovatel hostinec, do kterého dorazí Don Juan. Don Juan je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým.

Novela představuje typického pozdního Berharda: ironicky vypráví o nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle, a to především v oblasti ducha. Ztroskotání jako univerzální metafora je i zde zasazena do tragikomických konstelací.

V románu, který patří k nejvýznamnějším dílům ruské literatury 20. století, je rekonstruována zvláštní, pro normální vědomí zaostalá psychika vypravěče, žáka zvláštní školy, jenž trpí rozdvojením osobnosti, a jeho neobvyklé vnímání a prožívání času.

Příběh antihrdiny, který se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí. Autorovi se podařilo použitím jazyka každodennosti a poezie banality vystihnout předválečné napětí v Německu i poválečný hospodářský zázrak.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo.

Francouzský filozof a sociolog se ve svém eseji zaměřil na dějiny a kulturní význam luxusu. Všímá si nejen jeho proměn a sociální role, ale pozornost věnuje i rozdílům mezi mužským a ženským přepychem, otázkám práva na luxus apod.

Chůze je v této novele o dvou mužích, vydávajících se každé pondělí a středu na procházku a vzpomínajících na přítele, který se pomátl, symbolickým vyjádřením pohybu života.

Hlasy Marrákeše jsou literárním výtěžkem cesty do Maroka, kterou Canetti podnikl na jaře 1954 s přáteli. Druhá část knihy, Svědomí slov, zahrnuje eseje z let 1936–1976.

Povídkový soubor renomovaného dramatika spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života.

Austerův román je mistrovskou studií sebezničujících otázek, které každou uměleckou tvorbu doprovázejí, a zároveň napínavým příběhem o jednom lidském osudu v moderní americké mytologii s až thrillerovou zápletkou.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. S doslovem Jáchyma Topola.

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové.

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života.

Výbor z poezie Franze Wurma, který patří k poslední generaci německy píšících autorů, jejichž kořeny jsou neoddělitelně spojeny s českou kulturou i s atmosférou a mytologií Prahy. Věra Koubova obdržela za svůj převod Cenu Josef Jungmanna 2005.