Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“. Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné.
Malé poetické příběhy i prchavé okamžiky a pocity ze světa okolo nás jsou zamyšlením nad věcmi, které máme rádi, ale také tím, co nás dráždí či tajemně oslovuje.
Poezie autorů, kteří netouží být veřejně počítáni za básníky a účastnit se literárních tanců, bývá zvláštně očištěná. Jen do ní se doopravdy vtěluje staré klišé o textech, které musely vzniknout, protože se nedalo jinak.
Plzeňská autorka má už za sebou vydání řady básnických sbírek. V té nejnovější se ohlíží za prožitou schizofrenií – nemocí, která od první hospitalizace a prodělané léčby do jejího života už navždy patří.
Básnická sbírka železničářského srdcaře. Pan Oldřich pracoval na ministerstvu kultury v Praze jako vrátný. Pouštěl lidi tam a sem. Předtím pracoval na dráze. Jezdil s vlaky sem a tam. Desítky let.
Třetí básnická kniha Jana Škroba představuje mytologii světa po světě; světa, který následuje po tom našem a kterého se často obáváme tak moc, až před ním raději odvracíme zrak.
Tak jak ve vlnách se střídá den s nocí a trvání s pomíjivostí v příboji radosti, hledáme každý sebe. Kdyby existoval někdo, kdo sám od sebe vytuší co svět potřebuje a zařídí dřív, než se vysloví!
Původnost těchto básnických kusů ze sbírky Bezejmenný tok je sympatická svou, snad možno říci, žensky jemnou diferencí mezi emocí a rozumem, mezi expanzí vůči světu a niterností, mezi tím, jak lyrický subjekt vnímají druzí, ...
Komentovaný zrcadlový překlad nejznámějších básní Konstantina Biebla do němčiny, věnovaný Javánce z Prahy. Největší část vydání tvoří básně ze sbírky „S lodí, jež dováží čaj a kávu“ a pásmo „Nový Ikaros“.
