Ždichynec, Bohumil

Tak jak ve vlnách se střídá den s nocí a trvání s pomíjivostí v příboji radosti, hledáme každý sebe. Kdyby existoval někdo, kdo sám od sebe vytuší co svět potřebuje a zařídí dřív, než se vysloví!

Život tryská za životem počátkem i koncem, každý kolaps je o naději. Loterie genů v pozemském osudí přebývá v symbióze vědy a umění, na vlásku víry v pravdu visí dějiny. Rukou houslisty mraky se rozpouští, noty objaly svět líbeznou melodií.

Čas mezi narozením a smrtí je součástí bytostné eupnoe, zdravého okysličení těla. Naplňuje živáčky lidičky magickou realitou prožívaného snu. Inspiruje k tvořivému životu „tady a teď“. Neurčitost budoucnosti umožňuje stávat se jejím počátkem.

Nedávný civilizační šok, který formou pandemie postihl svět, ukázal znovu, jak je člověk zranitelný. Bylo to varování shůry? Rytmus civilizace zastavil svá soukolí, aby si lidstvo uvědomilo, že není pánem světa.

„Bohumil Ždichynec patří k oněm osvíceným představitelům zkoušeného lidského druhu, jejichž jak lékařská, tak i spisovatelská (a jiná) aktivita je dána především tím, že jejich duchovní zření zjevně a zhusta oplývá takřečeným utopickým napětím.

Každý má oči, aby viděl, a srdce, aby žil, ale měl by srdcem i vidět a nežít jen z toho, co oči vidí, jelikož často vidí jen to, co si člověk vidět přeje. Lidská existence se prolíná s dantovskou vizí pekla, očistce i ráje.

Životní funkce člověka mají příliš mnoho proměnných, než aby bylo možno předpovědět jeho budoucí chování. Toho se týká třináctero nevšedních a někdy až bizarních životních příběhů.

Knížka, která se pokouší pro moderního člověka rozklíčovat řadu problémů, jež přináší současná doba překotného technologického a společenského rozvoje.

Země je poetickou laboratoří slov. Plnost rtů Eurydik se mísí s bušením srdcí Orfeů, stačí fyziologie okamžiku a svět se změní v každém.

V nové knize povídek navazuje autor na předchozí prózu Zvláštní způsoby štěstí. I tentokrát jde o čtivé nevšední příběhy, z nichž některé čerpají z lékařského prostředí.

Láska je přirozeným atributem lidského bytí, nesmrtelným symbolem, vše objímajícím. Naplňuje víru i naději, jež se stávají dalšími vlastnostmi lásky. Ztratíme-li lásku a víru v osobnost člověka, ztrácíme podvědomě víru v celou lidskou společnost.

K životní moudrosti lze dojít cestou přemýšlení, cestou to nejušlechtilejší, někdy cestou napodobování, cestou nejlehčí, a posléze cestou zkušenosti, tedy cestou nejtěžší.

„Bohumil Ždichynec demonstruje převelice nevšední spektrum žánrových postupů, které s důrazem na jejich poselství posléze uvážlivě jako by rozviřuje do učiněné mozaiky bytostného tázání po smyslu světa a po poslání světa smyslu.

Jak se svět proměňuje? Má anděl duši, může ji vůbec mít? Je pro nás ráj již uzavřený, či nikoli? Co ale bylo dřív? Je už za dveřmi budoucnost? Komu zvoní hrana? Jak to všechno bylo doopravdy? Znáš sám sebe?

Lidská existence je plná záhad a otazníků, v jistém smyslu i dobrodružstvím poznání. V uzlových bodech na prahu krizových prožitků si často klademe otázky: Žijeme? Nežijeme? Rozumíme příslovečnému „tady a teď“?

Kontakt člověka s krásou vzbuzuje lásku, otevírá v duši nečekané horizonty, tušenou vertikálu, v níž se prolíná krásno s dobrem.

Nejpodstatnější v životě tušíme, nevidíme dál než zase stopy. Jak nalézat ve světě krásu? Jsme uživatelé předmětů civilizace a žijeme v prostředí, jehož principu fungování přestáváme rozumět.

Není život pouhou hrou pokusu a omylu? Přetrvá v nás – a v srdcích těch, co přijdou po nás – obraz původní krajiny? V beletristicky psané, čtivé faktografické knize provází autor čtenáře historií krásného koutu jižních Čech....

Autor vychází z představy, že kdysi existovala archa Noemova, ztracený prostor, ve kterém člověk prožíval svůj osud a mohl zastavit zběsile ubíhající čas. Život se s člověkem nemazlí, taková je realita bytí. Jaký je vlastně smysl života?

Koncepční kniha o zdraví a životě člověka, analyzující a shrnující nové možnosti a navozující třetí cestu v péči o zdraví, která je navíc svým stylistickým pojetím přístupná širokému okruhu čtenářů.