Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v padesátých letech, kdy byl autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty.
Ivo Vodseďálka lze bez nadsázky označit za jeden z neobjevených pokladů moderní české literatury, tedy v tom smyslu, že širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý.
Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka.
Jedna z největších básnických sbírek 20. století, vpravdě kultovní Kvílení, vychází poprvé v češtině v samostatném svazku - v klasickém překladu Jana Zábrany, který mohutně ovlivnil i moderní českou poezii. 2. svazek edice angloamerických básníků.
Egona Bondyho netřeba představovat: guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný filozof, pozoruhodný prozaik a především – vynikající básník.
Spíše než o sbírku samostatných básní se jedná o propojené příběhy, jež sice vycházejí z autorčina života, ale mají mnohem obecnější dopad. Glücková svým volným veršem a zdánlivě prostým jazykem dokáže čtenáře očarovat a probudit v něm zvědavost.
Henry Chinaski, Bukowského alter ego, se v románu Ženský objevuje v roli stárnoucího uznávaného spisovatele, a jak už napovídá sám název, prochází celou řadou vztahů s příslušnicemi opačného pohlaví (adjektivum "něžný" v tomto případě není na místě).
V knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé nonsensové verše prvotně určené dětem, avšak milované mnoha dospělými.
Sbírku tvoří posmrtně sebrané básně, napsané nedlouho před smrtí autora v roce 1994. Charles Bukowski zde s typickým nadhledem a ironií přemítá o umění, s něhou vzpomíná na své první kurvy a medituje nad poslední sklenkou vína před chemoterapií.