Tvrdej chleba

Charles Bukowski měl u nás smůlu i štěstí zároveň. Štěstí jistě v tom, že natolik pronikl do povědomí, že jej znají a vnímají i lidé, kteří normálně nad poezií ohrnují nos. A smůlu na nakladatele a překladatele.

(...) Inu, jednak je zde vidět jiný pohled, a hlavně, pozdní Bukowski již tak „nedělal ramena“. Cítil, že se život chýlí ke konci – a to se pak jinak píše. Ne že bychom nedostali várku toho „starého dobrého Hanka“, vedle toho ale také rozjímá o svém dosavadním životě, vzpomíná. A jak je u něj naštěstí zvykem, bez jakéhokoli sentimentu. Přitom by to bylo tak snadné, dojímat se a litovat, roky přece uběhly a smrt se blíží... Krásně je to vidět třeba v básni Táhne mi na 73, v níž nejdřív konstatuje, že vyměknul, doma že už se mu neválejí po podlaze flašky, protože je dává do krabic kvůli recyklaci, na záchytce už nebyl dobrých deset let a poslouchá Mahlera.