Monografie se snaží najít v Heideggerově díle inspirativní myšlenky, které, zasazeny do širších kontextů, mohou mít pro současnou filosofii svůj význam, třebaže je s nimi často zapotřebí pracovat kriticky.
Předkládané stati tvoří sice soubor samostatných studií, přesto jsou alespoň trochu provázané – pokoušejí se z fenomenologického hlediska prozkoumat způsob, jak může skrze výtvarné dílo vyvstat zjevnost jsoucího.
Tato kniha pohlíží na architekturu nikoli jako na autonomní jev, nepojednává o ní v termínech jejího vztahu ke všem možným ostatním oblastem lidského života, ale zabývá se jejím základním vztahem k přírodě, kterou dovršuje a vyjadřuje.
Kniha zkoumá mnohonásobné podstaty ruky, její biologickou evoluci a její role při formování kultury. Upozorňuje na to, jak jsou spojení ruka-nástroj a oko-ruka-mysl zásadní pro zručnost.
