světová

Doktore, nech mě umřít... Zlatá ulička během válečné zimy 1916/17: Kafka se na několik měsíců stahuje do ticha domku č. 22. Za světla petrolejové lampy píše básník děsivou vizi Venkovského lékaře.

Tuto patrně nejznámější rakouskou povídku s námětem ze života zvířat znají celé generace čtenářů, i díky několikerému zfilmování se stala skutečnou klasikou.

„Franz Kafka byl Praha a Praha byla Franz Kafka“, napsal kdysi Johannes Urzidil. A skutečně, kdo se vydá po stopách života Franze Kafky, toho cesta zavede přímo do srdce starého císařského města nad Vltavou.

Je pozdní večer v pražské Mikulášské ulici. V rodičovském bytě konečně zavládne ticho, otec, matka a sestry se uložili ke spánku. Jen Franz sedí čilý u svého psacího stolu – rychlými tahy začíná psát znepokojivý příběh.

Vltavský vodník a mluvící zvířata, létající démoni, zloději a milosrdní lidé, a mezi jiným také králové Starého zákona Šalamoun a David – z této barevné příze je spředeno klubko židovských pohádek a pověstí.

Císař František Josef I. vtiskl době svého panování výraznou pečeť astal se posléze ztělesněním starého Rakouska 19. století. Pozvednut na trůn v roce 1848 jako mladý princ, vládl císařství pevnou rukou plných 68 let.

Rakousko v roce 1854: Mladá bavorská vévodkyně Alžběta podává rakouskému císaři Františku Josefovi ve slavnostně vyzdobeném vídeňském kostele sv. Augustina ruku k manželskému svazku. Německá verze publikace.

Zlatá ulička v Praze. V jejích roztomilých, pestrých domečcích žili dříve hlavně prostí a chudí lidé. Před mnoha staletími je obývali střelci, kteří střežili hradní brány.

Téměř jedno století určovali oba králové valčíků otec a syn Straussové hudební poměry Rakouska. Otcův Pochod Radeckého nám zní v uších jako symbol časů starého dobrého císařství, a ještě více slavných melodií je známo od syna...

Jako malíř svůdně krásných panneau a plakátů je Alfons Mucha světoznámý. Jako dekorativní malíř vtiskl podobu celé jedné epoše: „Le Style Mucha“ je kolem roku 1900 považován za ztělesnění kosmopolitní elegance. Italská verze publikace.

Za časů, kdy každé ohbí řeky, každý horský vrchol a každá kostelní věž ještě uměly vyprávět svůj vlastní příběh, kdy českými kraji táhli dobrodruzi hledající štěstí i smolaři a po lesích řádili čerti a skřítci – o těchto dnech vyprávěl dědeček v hodinách klidu svému vnukovi Adalbertovi.

Povídkami z roku 1840, které máte před sebou, dosud mladý Adalbert Stifter (1805 – 1868) předstoupil před literární veřejnost. Přitom tento debutant rozhodně nepočítal s tím, že by měl někdy úspěch jako literát.

„Vozíčku, přilep je!“ zvolá řízný chlapík, který si chce namluvit královskou dceru, a už jsou všichni přilepení k jeho kouzelnému vozíku: umouněný kominík, nezvedený pekařský učedník i s nůší křupavých houstiček, zvědavé děvče z krámu v zástěře...

Je legendárním knížetem malířů art nouveau, zakladatelem vídeňské Secese. Jeho obrazy dosahují na aukcích rekordních cen. Tváře dam z jeho slavných portrétů září z kávových šálků a deštníků a ti, kdo neumějí pojmenovat obrazy jako Adele nebo Danae jménem, jsou považováni za politováníhodné nevzdělance.

Marie Terezie Rakouská – jméno jako concerto grosso, žena jako kantáta z krásy, nádhery a panovnického lesku.