Díky vynikajícímu přehledu a analýzám nabízí tato kniha čtenáři hlubší nahlédnutí do motivací dvou architektů, kteří jsou si tak blízcí, a přece tak vzdálení.
Autorka se ke svým raným létům vrací zcela bez sentimentality, ale i bez horlivosti vyznání, zato s velkou exaktností v nejobtížnějším aspektu vzpomínek: v popisech atmosféry, které podává stručně a precizně. Autobiografická próza.
Autor se na pozadí staré otcovy fotografie visící na rodinném statku noří do vzpomínek a pokouší se pochopit otcův postoj k životu, provázat ho s vlastním, diamentrálně odlišným pohledem.
Dotírá na vás, podmaní si vás nezvyklým využitím oka, ucha, čichu, hmatu v popisu Věčného města tam, kde je nejživější: ve všední dny na tržištích na náměstí Viktora Emanuela, o nedělích a svátcích před branami Vatikánu.
V tomto pozoruhodně neortodoxním, napůl románovém eseji s postavami a dialogy Shepheard rýsuje hranici kolem předmětu architektury, popisuje její místo v umění a technice, její místo v historii a její místo v našich současných životech.
Ombra – zemitá, okrově hnědá barva umbrijské krajiny, ombra – stín, hra stínů a světla; stín minulosti dopadající na současné. Jak to všechno do sebe zapadá?
Švýcarský autor Jürg Amann dospívá k mimořádnému porozumění Kafkovu dílu snahou o pochopení Kafkova života - ale nikoli obvyklým pátráním po autobiografických prvcích.
Kalendář PROMĚNY 2011 je pokračováním úspěšného projektu, oceněného v prestižní soutěži KALENDÁŘ ROKU. Autoři Petr Kurečka a Marek Škarpa opět oslovili 12 ženských hvězd a nabídli jim možnost se alespoň na okamžik proměnit ve světoznámé ikony.
Páteří veskrze tragického příběhu s výraznými komickými rysy, odehrávajícího se z větší části v poválečné Vídni, jsou vzpomínková vyprávění o osudech tří sourozenců, vypravěččina otce, jeho bratra a krásné sestry.
Kiterární hra na schovávanou pro mladé i staré, velké i malé, plná skrytých i méně skrytých narážek, a hlavně plná útěchy pro každého, kdo někdy v životě ztratil panenku nebo cokoli, co mu bylo drahé.
V centru vyprávění o tom, co se děje v korutanské katolické vesnici, když někdo zemře, stojí postava sběrače kostí, jenž z kostí zabitých zvířat vyráběl mazadlo odpuzující od tažných koní mouchy a komáry.
Útlá próza, dílo třiadvacetileté autorky, je do značné míry autobiografickou reminiscencí vlastního dětství a mládí naplněného pocity bezprizornosti, nejistoty a hledání záchytného bodu.
Mies van der Rohe mluví v této sbírce rozhovorů zcela svobodně o svém vztahu ke klientům, o obecném jazyce, který ve svých architektonických projektech hledal, o vlivech na svou práci i o syntéze architektury a techniky, kterou ve svých projektech hledal.
Stejně jako ve většině Amannovy tvorby nesoucí autobiografické rysy autora jsou i v knize Zabít matku ústředními motivy smrt jakožto utrpení, završení (nebo také vykoupení) a vztah syna a matky.
