Ombra

O německy píšících autorech se před časem vyslovil Josef Chuchma (na serveru idnes), že je Češi čtou jen málo. Jejich knihy dnes, stejně jako před třiceti prý nejsou masově žádány, říká a mě napadá, že kromě knih angloamerické produkce je to se všemi stejné. Málo knih italských, francouzských, španělských i jiných autorů. Čím to je, že je nečteme? Není to už tím, že jich zkrátka moc nevychází? Možná bychom už měli pomalu mít dost jen anglicky psaných bestsellerů a stálo by za to osvěžit se také něčím jiným, říkám si. Kniha, která by mohla takové boření mýtů podpořit, se jmenuje Ombra (vydala Archa v překladu Aleny Novákové) a pochází z pera německy píšícího spisovatele, Švýcara Urse Faese.
Urs Faes dosud vydal 13 .románů (poslední v roce 2010) a dočkal se i mnoha ocenění.
V češtině mu zatím vyšly knihy dvě. V roce 2009 to byla částečně autobiografická novela s názvem „Zabít matku“, nejnovějším románem přeloženým do češtiny je pak zmíněná Ombra. O knihách tohoto typu se říká, že by mohly uspokojit náročnější čtenáře. A také že po jejich přečtení budete mít chuť přečíst si ji znova. Co se týče Ombry, mohu oboje potvrdit.
Ombra znamená barvu, ale v podstatě také krajinu, kde se mnohovrstevnatý příběh odehrává. Tou je poetická Umbrie. Sám autor v Itálii, ve zmíněné oblasti částečně žije, takže můžeme předpokládat že ví, o čem mluví – a píše. Nehledě na události, které se v tomto třívrstvém příběhu odehrávají, je to samo místo a krajina, která vybízí ke specifickému vnímání. Do ní je pak vsazen příběh. Vlastně několik příběhů a jak je do sebe nechá zapadat, záleží na čtenáři.
Na první pohled se všechno jeví jednoduše. Nejmenovaný muž, se na základě písemné výzvy vydává hledat staršího přítele Lema, žijícího kdesi na malé vsi Umbrii, kde je několik týdnů pohřešován.
Muž se ocitá v kulisách, které Lem tak často popisoval, chodí na stejná místa, proplétá se stejnými uličkami a ubytuje v profesorově bytě. Snaží se vypátrat kam se mohl ztratit – zpytuje matné útržky vzpomínek na kamaráda, snaží se rozpomenout co mu kdy o tom místě řekl či napsal s tím, že míval ve zvyku zapisovat veškeré věci všedního dne pro pozdější použití; všude s sebou nosil notýsek a tužku, byl tím téměř posedlý. Jsou snad v těch dvou nedopsaných dílech takové informace?
Proto také považuje Lemovy nedokončené práce za klíčové zdroje. Jsou to hromádky papírů dvou barev, které leží na stole v jeho pracovně. Šedé a bílé. Jedny, ty šedé, přinášejí fiktivní příběh malíře z poloviny 15. století, Pietrovi della Francesca (ten je ze všech linií nejnezávislejší), na bílých je zvláštní milostný příběh současného profesora německé literatury Osche. Skutečnost je zaplněna i reálnými, byť lehce bizarními, lidmi ze vsi. Je tam vtíravý prodavač loveckých potřeb, slídivý kostelník, tajemná žena s červenými vlasy. Nastávají mírně kafkovské okamžiky. Vesničané jej pokradmu pozorují a navzájem se hlídají, možná aby někdo neřekl něco víc? Občas mu sice někdo něco prozradí, ale vzhledem k tomu, že s nimi byl Lem podle všeho někým úplně jiným než s ním, nelze z nich mnoho vyvodit, je to spíš překvapující. Sám muž váhá. Kdo byl vlastně jeho přítel? Jak moc jej znal a jak moc dokáže vyčíst z jeho posledních prací?
Ačkoliv jsou příběhy rozdělené na šedé archy a bílé listy, stejně se čas od času stane, že se do nich vloudí ještě něco dalšího…Zlomky, zamýšlení, útržky z jakoby dalšího příběhu, tentokrát Lemova. Tyto skoky se v knize dějí bez přípravy, bez varování, jen tak a nejsou od hlavní osy ani nijak odděleny. Přiznávám, že to může trochu vyvést z míry, ale po čase si na to, jak si s vámi Faes pohrává, zvyknete. Dokonce se tím začnete i trochu bavit a odhadovat, co na vás vymyslí příště. Rozluštění hledání ani velké zakončení příběh nemá, ale o Faesovi se stejně říká, že konce svých příběhů rád umísťuje na jejich začátek. A právě proto je možné začíst jej číst znovu.
PS: Faes je autor, jehož texty číst je poetěšení.