Autor hledá prostřednictvím prozaického útvaru na pomezí autoanalýzy, osobní zpovědi, básně a odborného textu historickou logiku psychosociálního, společenského a politického vývoje světa od začátku 20. století až po rok 1977.
O veselé mašince a její cestě z nádraží do nádraží, o výpravčích, průvodčích a strojvedoucím, o semaforu a výhybkách, o kolejnicích a železném mostu i o zaslouženém odpočinku po dlouhé cestě.
Kníže pornofolku Záviš nepřestává tvořit a na věčných cestách mašinkou mezi koncerty po celé republice plodí říkanky, jejichž nový výbor je místy poetičtější než jindy a místy stejný, jak ho známe.
Valentýna Janů je vizuální umělkyně, jejíž postdigitální poezie volně přechází od banálních příběhů, instagramových mouder, filozofických meditací k seriálovým dialogům a útržkům večerních zpráv na hranici mezi fikcí a realitou.
Kniha je pozdním básnickým debutem historika umění a národopisce Lubomíra Filipa Piperka. Kniha je rozčleněna do několika samostatných, ale na sebe navazujících částí.
