Sbírka se hlásí k proudu empirické poezie, je ovlivněna poezií Petra Borkovce a Jana Skácela. Jednotlivé básně většinou představují jeden obraz, jednu metaforu, hledají svoji sílu v rázné jednoduchosti.
Kniha je bláznivou fraškou, karikaturou míst (především Prahy), doby a lidských charakterů, ale i vážným pojednáním o tom, co znamená pocházet ze státu, který se rozpadl, jaké to je být rozerván mezi dvěma kulturami, jaké to je být přistěhovalcem.
Autentický příběh dosud žijícího Bořivoje Bartoníčka, v době německého nacismu studenta a člena českotřebovské odbojové skupiny, který v naprosté izolaci strávil více než čtvrt roku v cele smrti, v těsném sousedství popravčí gilotiny.
Autor se znovu vrátil do jižních Čech, tentokrát s přesahem hlavně na jižní Moravu, aby popsal zrod, rozkvět, ale i zánik nejslavnějších rodů spojených s regionem.
Román s mladou ženskou hrdinkou se odehrává během okupace a v prvních poválečných letech. Autorka propojuje silný milostný příběh s působivým vykreslením společensko-historických okolností dané doby.
Katalog k výstavě: Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu 24.1. – 14.3.2004. Výstava Pocta Leoši Janáčkovi je vyznáním výtvarných umělců vůči hudebnímu skladateli.
Kriminalita patří dlouhodobě k nejsledovanějším a nejdiskutovanějším společenským problémům. Odpovídají však naše představy o jejím rozsahu, nejtypičtějších formách nebo o efektivitě jednotlivých opatření, zaměřených na její kontrolu, skutečnosti?
Na počátku bylo setkání tří zakladatelů — Ivety, Jany a Marka, lidí tří různých zcela seriózních profesí, kterým však v duši už dlouho nejistě kvetly touhy vyjádřené malbami pivoněk, básničkami ve stylu haiku, fejetony a povídkami.
Kniha shrnuje výsledky projektu zaměřeného
na dokumentaci a interpretaci nástěnných
maleb 17. a 18. století v klášterech
benediktinů na území Čech a Moravy.
Italský kulturní antropolog Tommaso
Braccini zkoumá fenomén vampyrismu
v evropských dějinách. Zamýšlí se nad
kořeny představ o vampýrech – mrtvých,
kteří opouštějí hroby, aby pronásledovali
živé.
V reakci na básně Kláry Šmejkalové jsem zaslechl názor, že jsou o ničem. Nemyslím si to, i
když zmíněné „nic“ je pro jejich charakteristiku vcelku trefné. Nikoli však „o ničem“, ale
„z ničeho“.
