(...) Autor se nejprve zabývá ontologickým vztahem krásy a pravdy a vrací se do doby 18. století, kdy se estetika, poprvé jako samostatná disciplína, zabývala smyslovým poznáním. Reflektuje společenskou funkci umění i hlubokou změnu postavení umělce ve společnosti, k níž došlo v 19. století. Gadamer však na vztahu umění, hry a slavnosti (umění jakožto hra a slavnost) také zkoumá, co je antropologickým základem našeho uměleckého zážitku. Odhaluje symbolický charakter uměleckého díla, které jako reprezentace poukazuje na bytí a zastupuje je.