Svatý hřích

(...) Reálný sled próz Zinaidy Gippiusové lze vlastně vnímat nejen jako postupné rozvádění vlastních básnických formulí, ale také jako zpětnou analýzu, objektivizovanou reflexi vlastní duše - dekadentně nahlodané, rozpolcené, dvojnické. Svou niternou zkušeností nahlédla Gippiusová do vizí kristovských hrdinů Dostojevského i jeho "člověka z podzemí", v němž ovšem posílila dekadentní a sebedestruktivní rysy.