(...) Navrátil je mimořádně přesným svědkem doby přechodu, kterou intenzivně prožíval a jejíž symptomy zaznamenával. Jeho smutek je velmi přesným nástrojem k zaznamenávání deziluze, třeba i mimovolně. Potíž je pouze v tom, že alternativy, které se pokoušel hledat, byly až příliš zabarveny jeho nostalgií, tedy steskem po uplynulém. Určoval diagnózu (ve studii Filosofické prvky v díle Šímově z roku 1948 mluví už o moderním umění v minulém čase), předjímal a nacházel náznaky proměny, avšak jeho pohled byl vždy trochu rozostřen melancholií: kdykoli se podíval vpřed, hned se pro vysvětlení obracel nazpět.