Rané i pozdnější lyrické básně Jana Zábrany jsou vlastně skoro neznámé. V Soše z hlasů jde – nahlédnuto chronologicky – nejprve o poezii teskně milostnou, věnovanou citu, který snad není ovlivnitelný dobovými zvratky, a pokud, pak účinkuje spíše jako lék ve „chvílích černých“, kdy „nelze ani pohnout slovem“.