(...) Je to příběh chytrý a nápaditý, plný postřehů i cynických úvah o spisovatelském řemesle, hravý, vážný i vtipný, napínavý i dojemný, jistě pozoruhodný.

(...) Místy nám připomene magický realismus nebo Salmana Rushdieho, spekulativní zápletka s prvky černého humoru i tragédie však ukáže, že Gaarder má mnohem blíž k jinému bestselleristovi, a to k Roaldu Dahlovi a jeho střeleným, ale ne zcela nepravděpodobným nápadům. (...) V románu Principálova dcera syžety schopní tvůrci rozpracují tak, že vše vypadá přirozeně a nenápadně. Paradoxně Gaarderovi tato dovednost schází, takže vyústění románu stojí právě na svévolně náhodném setkání, které se Gaarder ani nenamáhá příliš zvěrohodnit.