(...)Nejslavnější vězeňská scéna v českém písemnictví se odehrává ve druhém zpěvu Máje. V noci, tichu a tmě, kterou chvílemi prosvítá měsíc, paprsky hvězd a vzpomínka na milou, šeptá odsouzenec svou samomluvu. Jediný, kdo naslouchá, je strážce s lampou, jenž však slyšené „nikdy nezjeví“. Jediné, co slyší vězeň, je vítr a pak ticho a kapky vody.