Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda

Když jeden z posledních žijících filmových klasiků Ingmar Bergman (88) dokončil své mistrovské dílo Fanny a Alexandr (1982), prohlásil, že už se za filmovou kameru nikdy nepostaví. Svému slibu dostál, žádný „film“ už nenatočil. Do uměleckého důchodu ale neodešel, zůstal věrný především psaní.,

Na náš knižní trh upadly další dva drobky ze švédského literárního stolu. Překladatel Zbyněk Černík tentokrát českému čtenáři zprostředkoval texty Bergmanových televizních povídek Co chvilku křičí na jevišti světa (1994) a Sarabanda (2003). Oba přímo klasické, a přitom každý tak jiný.

(...) Kdo zná alespoň trochu Bergmanovu tvorbu, ví, že dokáže být stejným mistrem obrazu jako slova. Jeho filmové povídky (většina jich u nás už dříve vyšla) bývají hutnou emocionální esencí, v níž se lze (narozdíl od filmu) přehrabovat ve slovech a pocitech. (...) Text Co chvilku křičí na jevišti světa, jehož titul si autor vypůjčil z pátého dějství Shakespearova Macbetha, je inspirován ojedinělou osobností Bergmanova strýčka Karla Akerbloma. (...) Bergman se soustředil na zvláštní vztah čtyřiapadesátiletého strýce a jeho dvaadvacetileté snoubenky Pauly a - samozřejmě - na neodvratný konec.