Ginza - gnostická bible nazarejců I.: Poklad

Termíny mandejci a nazarejci nejsou vyloženě synonymní. Mandejci jsou jednou z nazarejských komunit, podobně jako byli esejci nebo therapeuti. Termín nazarejský se vztahuje k termínu nazarita, což je už ve Starém zákoně doložitelný specifický typ proroka, jehož učedníci se nazývali jako nazarejci nebo nazaréni. Nazaritou mandejců byl defakto Jan Křtitel. Označovat mandajské společenství a učení za křesťanské a gnostické je poněkud sporné či zavádějící, vzhledem k tomu, že termín křesťanství je odvozen od termínu Kristus, přičemž postava „Krista“ je v Ginze degradována až démonizována. Pokud by termín byl odvozen od slova křest, který prováděl Jan Křtitel, duchovní otec mandajců, v řece Jordán, která je v mandajském učení Ginzy spiritualizována, pak by bylo možné o mandajcích hovořit jako o křesťanech. Tak tomu ale prostě není. Bylo by to však možné i z toho hlediska, že termín Kristus (přejímka z řeckého Chréstos) jakožto řecký překlad hebrejského Mašíah (Mesiáš) znamená „pomazaný“, přičemž tradice „pomazávání“ olejem nebo jinými přípravky byla na Předním Východě rozšířená. Označení "gnostické" je už přijatelnější, vzhledem k tomu, že gnósis v řečtině a mandá v aramejštině znamená totéž - "poznání" - a obě učení jsou si ve své podstatě hodně podobná. Ovšem zase je tu ten zásadní rozdíl ohledně postavy Krista. Gnostiky uznávaný Jesous Chrestos je sice svým literárním profilem hodně podobný mandajskému Hibil Zivovi z Ginzy, nicméně Ježíš Kristus je v Ginze jednoznačně degradován a démonizován a o "jiném" Kristu se tam nehovoří.
Co se týče samotné Ginzy, její obsah ukazuje, že je vhodné rozlišovat mandajce a mandaistu ve smyslu rozlišení člověka, který vlastní duchovní „poznání“ (mandá v aramejštině) a člověka, který zastává účelnou ideologii takového poznání (mandaismus řekněme). Ginza je z hlediska duchovního poznání zjevně ideologická. Co se týče poznámky o tom, že tato kniha obsahuje védské a párské prvky, je tu třeba upřesnit, že filozofie, kterou prezentuje, významově koresponduje s vrcholným stádiem historického vývoje hinduismu, tj. s filozofií tzv. džňána márga (v sanskrtu „stezka poznání“), jak se dá doložit z komparace Ginzy s upanišadami, koncepčními knihami džňána márgy. Ta ale není původní védskou tradicí, protože upanišady patří až do kategorie interpretačních komentářů k původním védám (tj. sanhitám v hinduistickém pojetí), které jsou upanišadami do značné míry dezinterpretovány, poněvadž jejich veršům upanišady podsouvají „skryté“ významy v souladu s hinduistickým požadavkem nalezení cesty vysvobození z koloběhu rození a umírání. Podobně pársismus vzešel z určité dezinterpretace Avesty, takže jestliže Ginza obsahuje védské a párské prvky, pak je třeba k tomu dodat, že poněkud „zkreslené“ či ideologicky podbarvené. Mandajci sice odvozovali své učení od Jana Křtitele, nicméně není nijak prokázáno a ani nic nenasvědčuje tomu, že by ten učil ideologii duchovního poznání, spíše jen židovské duchovní poznání. Mandajská ideologie má zřetelnější původ spíše v ještě starším učení džňána márgy, která někdy ve 2. století před Kristem pronikala směrem na západ do Mezopotámie a Kanaánu, kde kontaminovala a infiltrovala mezopotámsko-kanaánské pohanství a judaismus. Filozofie Ginzy a dalších podobných ideologických knih mandajců či spíše mandaistů je svým způsobem židovskou aktualizací džňána márgy, odvozenou od potenciálního učení Jana Křtitele, které však v souladu s požadavky džňána márgy patrně dezinterpretovala, takže nelze vyloženě tvrdit, že Ginza a vůbec celá mandajská tradice je vyloženě založená na samotném učení Jana Křtitele, byť ho ctí a uznává jako svého předchůdce či duchovního otce.