Neobvyklou příležitostí proniknout do světa současného Ruska v jeho nejrůznějších i nejhrůznějších podobách nabízí román Arsena Revazova Osamocení 12 z vydavatelství Argo. Vtipně a s nadhledem napsaná, hodně tlustá kniha (560 stran), jejímiž hrdiny jsou tři nerozluční kamarádi, moskevští třicátníci Josef, Anton a Matěj, nezastírá inspiraci autory jako Umberto Ecco, Haruki Murakami nebo Viktor Pelevin, zároveň si však uchovává osobitý styl a pod maskou žánru téměř detektivního srší humorem občas až absurdním. Strhující proud vyprávění notně prošpikovaného filosofickými úvahami i sarkastickými poznámkami autora čtenáře zavede do moskevských klubů, na Krym, do Jeruzaléma, Vatikánu i Verony, do pravoslavného kláštera na ruském severu, do kupé expresu na Bajkalsko- amurské magistrále, na haciendu mafiánského Kmotra na jedné ze sopek nad Vladivostokem i do Japonska.

(...) Autor nezapře své povolání, které má co do činění s reklamou a světem PR agentur, stejně jako neutají studium psychologie. Pokud se samotná rovina světového spiknutí pod taktovkou sekty stejně jako existence záhrobního světa zdá možná až přespříliš iracionální, tak postavy románu jsou co do drobnokresby charakterů a výraziva tak živé, jak jen to jde. Tomu ještě napomáhá umná práce s opravdu žijícími osobami, institucemi a fenomény dneška a nemožné se hned jeví jako alespoň přijatelné. Revazovův jazyk není nijak složitý a při četbě člověka napadá, že stejně lehce, jako se kniha čte, byla i psána. Většina kapitol je vypointována způsobem, jenž může připomínat konce seriálových dílů, a v rámci úplného pohlcení četbou zapomenete brzy přemýšlet, zda zrovna čtete nějaký dobrodružný román vašeho dětství nebo krásnou literaturu současnosti.

(...) Napínavé vyprávění navíc osvěžují i další atrakce: početné citace z roztodivných písničkových textů, přehršel aktuálních ruských anekdot, úvahy o životě, dějinách a civilizaci, bonmoty. Hotový literární lunapark. Nikoli nadarmo připsal Revazov své knize, která v originále vyšla před pěti lety a zůstává zatím stále jeho jediným literárním dílem, podtitul »román- fusion« . Čtenář se ani chvíli nenudí, je doslova přinucen dočíst knížku v rychlém tempu až do poslední řádky.

(...) Revazov jako by svou knihu spíše režíroval, než psal. Jeho síla netkví v myšlenkově hutném detailu, ale odlehčeném a svižném celku. Právě hlasité přihlášení se ke střednímu proudu dodává Osamocení 12 silný náboj. Román si dokáže čtenáře podmanit tím, že se nad něj vypravěč nevyvyšuje, ale zůstává nehrdinským "civilem" a uštěpačným glosátorem. Až bloggersky řízné komentáře k aktuálním tématům, volné citace klasiků a nespoutaná práce s inspiracemi (od tarantinovského "pulpu" až po ecovské klášterní letopisy) i vkládání odkazů na doporučený hudební podkres činí z tohoto románu lehkonohou postmoderní fúzi.