(...) První díl Pamětí je beletristicky propracovanější, ve druhém díle se autor přibližuje spíše deníkové formě a na své deníky, které rovněž byly zčásti vydány, mnohde odkazuje. (...) Jejich konec je už spíše jen výčtem jmen, s nimiž se autor setkal, a letmých postřehů z navštívených zemí, přesto stojí za dočtení až do poslední stránky, protože až zde je možné hledat odpověď na otázku, zdali se Eliadovi povedlo " žít v historii, nezrazovat ji, nepopírat, a přitom se podílet na jakési naddějinné skutečnosti".

(...) Čteme-li jeho knihu jako lineární historii (osobní nebo politickou), pak nám bude nutně připadat neskutečná, mezerovitá a neukončená: poslední dvě kapitoly jsou už jen výčtem a fragmentem. Čtemeli ji ale pomocí klíče Mýtu o věčném návratu jako osobní mýtus o hledání počátku, o touze přijmout vlastní úděl i rozpor, nechybí v ní vůbec nic.