Citlivé město: Eseje z mytopoetiky

Město je zde pojímáno jako živý organismus, žitý příběh, který je sám tvořen množstvím nesčetných příběhů. Jak sama autorka předesílá, „uchopit jej lze vždy jen dílčím pohledem, právě jen teď a odtud – a právě jen teď a odtud je v něm možné rozvinout příběh vlastního života a vlastní literární text.“ (S. 23). Město se tak zároveň stává metaforou určitých stavů a způsobů vnímání světa, či postojů ke světu. Jelikož literární místa přesahují do reality mimoliterární, sbližuje autorka text města i s textem žitým a jako takový jej interpretuje. Daniele Hodrové se mistrně daří upoutat nejen pozornost vnímavého pozorovatele množstvím nevšedních postřehů, ale i čtenářovu zvědavost. Zajímají ji především autoři, kteří se nechali stejně jako ona „zajmout městem“ a díla, v nichž byl text města opětovně remytologizován, v nichž tedy došlo k posunu v pojetí určitých míst. Své město autorka kreslí jako mandalu – nevnímá je tedy přímo jako labyrint. Vždyť sama podává pomocnou ruku čtenáři bloudícímu v zákrutech ulic a literárních děl a stává se tak Ariané – Arachné. Kniha je apoteózou vnímavosti, citlivosti: stačí bedlivě sledovat stopu pavučin a citlivý čtenář záhy zjistí, že není nemožné poodhalit skrytý smysl tajemství rozptýleného v domech, na jejich zdech, na stránkách knih či vepsaného do soch a jiných uměleckých objektů. Stojí za to vynaložit čas a námahu a pozorně si přečíst tuto celistvou a přitom tak různorodou knihu: je totiž velmi výmluvným celkem, k němuž je možné se uchýlit např. tehdy, chceme-li nahlédnout do řady děl, z nichž každé představuje specifický model světa a přitom sestoupit hluboko do svého vlastního nitra. Všichni čteme „své“ město, lhostejno díváme-li se zdola či shůry, s pohledem upřeným k zemi či vzhůru. Text této knihy je svinut do sebe, bohužel není v mých silách rozvinout jej do celého obsahu, který je zde sdělován a ani to není mým cílem. Vždyť není nic lidštějšího, než nadbytek obrazů nabízející se nám čtenářům ve Městě/Světě a je na každém z nás, navázat s ním vlastní dialog! Všichni jsme občas přítomni neobyčejnému zázraku, aniž ho pozorujeme. Kniha je doplněna obrázky a souborem autorčiných fotografií hlav, které spatřila při své chůzi městem a které promlouvaly k její momentální životní situaci. Promlouvají samozřejmě i k nám. Podobně jako je možné nalézt v jejím textu asociační řetězce a kruhy, lze i uspořádání těchto hlav nazírat svým způsobem jako kruh, jehož začátek i konec tvoří „šašek“. Jeho gesto odkazuje k sebereflexi. Zavádí nás do propasti vlastních hlubin a ohlíží se zároveň zpět k textu. Jeho bezuzdnost z něj na jiném místě činí „Dionýsa“. Mandalu světa Citlivého města zdobí dále například samotný „Hermes“, kejklíř, zprostředkovatel a průvodce mezi světy, který jako by nás zval do zákulisí. A co teprve „moudrý stařec“, zázračně proměňující viděné ve věděné… Čtenáři listujícímu knihou se tak nabízí jakási zrcadlová sestava, v níž se mnohonásobně zračí kvalita jeho situace. „Přečíst město totiž znamená vidět sám sebe v zrcadle Města/Světa“ (S. 35).

-em-