Zbožný tanec

Zatím to jediné, co jsem od Klause Manna četla, je jeho Zbožný tanec, a mohu říci, že mě zaujal nebývale, a proto si hodlám přečíst i jeho další knihy, mezi nimiž nechybí významný román Mefisto (též zfilmován). Na předsádce knihy čteme, že se jedná o otevřené doznání homosexuality - jistě, je možné sledovat tento akcent, nicméně hledat v knize pouze tuto významovou linii by bylo přinejmenším mírně zavádějící. Knihu pokládám za velmi dobrého 'průvodce' meziválečným Berlínem, sepsaného mladým, tápajícím bouřlivákem, který nezávazně prochází světem a ještě u toho může mít třeba umělecké ambice, ale také nemusí, protože pochopil jejich relativní oprávněnost. Vysoko hodnotím především jazykovou stránku románu, obsahující výrazné prvky synestézie, kterými autor dosahuje postupného zřetězení mnoha různých vjemů ve vrstvu vystupující barevné plasticity. Ve chvílích líčení hnusu, kdy postava Andrease Magnuse vstupuje do víru neznámého velkoměsta, si autor zřetelně pohrává s naší imaginací a cítěním, když postavu v rámci introspektivního zkoumání sebe sama doslova tlačí k zemi(nechá ho poštípat štěnicemi), aby druhý den mohla z tohoto očistného kola vyjít pobzbuzena a zase o něco lehčí. Líčení berlínské infernální stoky reflektuje orgiasticky vzepjaté klima expresionismu. Kabarety a bary transvestitů nemohou v rámci společenských akcentů působit dislokovaně, samy o sobě a uzavřené, jakkoliv je současný čtenář může z této pozice hodnotit, více než cokoliv jiného jsou tyto úzce propojené světy, vzešlé z radikální dehonestace mrtvého světa monarchie, zkratkami, elektrickými výboji narychlo demokratizovaného těla. Muž s make-upem navléká slušivý obleček s vědomím, že svůj tanec a zpěv věnuje obecenstvu odumřelé monarchie, jejíž dožívající šlechta si ráda zaplatí za komediální výstup sociálního zaměření, který jí nastavuje zracadlo.