(...) Bjornstadovi se podařilo vytvořit přitažlivý propletenec rozhovorů, které míchá s úryvky z deníků, jež si Ullmannová začala psát za života s Bergmanem. Zápisky a rozhovory na sebe navazují, někdy tvoří jen doplněk či dokreslení situací, o nichž se mluvilo. Rozhovory se místy dostanou k citlivé otázce, která herečku citově rozhodí, skutečně objevné jsou až deníkové zápisky, i když povídání o setkáních s Nixonem, Clintonem nebo Bushem stojí také za to. (...) Liv Ullmannová se do svého nitra dívá ráda, z jejích zápisků je cítit radost ze psaní, z hledání - ženy, milenky, matky, postavy, role, člověka, lidí vůbec. Intimní zpovědi z pobytu s chudými dětmi v Africe, z probdělých nocí, o trápení s milencem, hovory s babičkou. Vzácné chvíle, kdy herečka nehraje.

(...) Obraz protagonistky je složen kolážovitě, přičemž všechny ty prvky vykazují značnou míru výpovědní otevřenosti; není to tak, že by záznamy z bergmanovské éry svou drásavostí nebo čímkoliv jiným čněly nad vším ostatním. Neboť „ve všem, co Liv dělá, má potřebu reflexe, téměř kompromitující upřímnosti“, předesílá na začátku knihy Bjornstad. (...) Ullmanová je dobrá vypravěčka a dokáže být i vtipná. Partie, v nichž popisuje večeři Bergmana se svým obdivovatelem Woody Allenem, ale i svoje separátní setkání s tímto králem newyorských neurotiků, jsou odzbrojující. Výtečný je popis střetnutí s prezidentem Bushem jr., kterého několika ironizujícími tahy báječně charakterizuje.