(...) Evangelický kazatel, básník, prozaik, esejista a příležitostný dramatik Pavel Rejchrt (1942) nazval po právu své nové dílo, složitou kompozici střídající prózu s básní, monolog s dialogem, úvahu s příběhem, zasněnost se skutečností Mistr Ryzího snu. Bylo by nespravedlivé vnímat jeho text pouze v rovině jakési životní bilance či pokusu o účtování a ohlížení se za tím, co nevypočitatelně, vlastně i fatálně, uběhlo jako voda v řece. Autor ví dobře, že čas a jeho klikyháky jsou pomyslnou, matematickou kategorií, do které je nutné vnášet onen oživující „proustovský“ prvek, aby čas byl vůbec nějak směrodatný pro naše bytí. Zdá se, že Rejchrt i v tomto spletitém, formálně košatém a větvícím se textu obrací přirozený, odvěký řád věcí tak, že sám příběh je spíš hodnověrnou barevnou kulisou k tomu, co ve většině klasických románů a novel spadá pod kategorii metafyzického přesahu nebo obecně filosofických reflexí.

(...) Rejchrt svůj prozaický text prokládá básnickými dialogy, tam kde chce zdůraznit Sochorovo vnitřní rozpoložení, sáhne po verších, nevyhýbá se ani filozofickým a teologickým úvahám, v nichž se sváří víra s uměním, morálka s pochybnosti o lidské mravní slabosti a selhávání. Není to snadné čtení. Avšak bylo tomu u Pavla Rejchrta někdy jinak?