(...) Autor zvolil až starosvětsky volné vyprávěcí tempo klasické epiky plné dějových odboček, protože potřeboval dostatek prostoru, aby mohl hrdinovou myslí pustit film celého života i příběhů jeho blízkých. Aby udržel fikci románu v proudu reálného historického času, uchýlil se k jemně ironickému fíglu. Uzemňuje fabulaci tím, že nechává do dějů zasáhnout skutečné, všeobecně známé osoby. (...) Prouza nenapsal román pro netrpělivé, protože ví, že ctitelé rychlosti nemají čas hledat odpovědi; nenapadají je ani otázky, neboť vše je jim jasné hned. Být schopen s autorem sdílet jeho románovou pouť znamená vědět, že za subtilním předivem motivů lidského jednání najdeme vždy jen otazník.

(...) Bylo brzy jasné, že čtu přinejmenším poctivý pokus o "velký" generační či dějinný román, o snahu prostřednictvím osudu jednotlivce shrnout a "zúčtovat" dvacáté století ve střední Evropě - a že nejde o pokus úplně marný. Jedno se musí totiž Prouzovi nechat: kompozičně je jeho kniha zvládnutá téměř "klasicky": podaří se mu udržet rozsáhlý celek epického vyprávění, které se střídavě vrací k osudovým chvílím vypravěčovy rodiny, rodičů a prarodičů, a přitom přesvědčivě směřovat k tragickému vyvrcholení, jež je zároveň katarzí.