Poetika, interpretace, styl

Pokud chceme charakterizovat Staigerovu teorii literatury vcelku, můžeme v návaznosti na Bergsona konstatovat, že ani jemu nejde o nic jiného, než o nalezení adekvátního jazyka pro oblast poezie, tj. o vymezení postoje, který by byl přiměřený onomu zvláštnímu předmětu, jímž je umělecká literatura.

(...) Svazek Poetika, interpretace, styl obsahuje stati Emila Staigera týkající se interpretace (umění interpretace bylo ostatně autorovou doménou), styčných bodů literatury a filosofie, zvláště hermeneutiky, či fundamentálních pojmů literárního umění (čas, krásno, styl). (...) Epiku, lyriku a drama se pokouší postihnout jako antropologické konstanty a aplikuje na ně heideggerovskou analýzu času. Přes původní poetologické funkce, které předcházející období literární vědy důkladně popsala, poukazují základní pojmy poetiky u Staigera na " fundamentální možnosti lidského bytí", a sice srovnáním lyrického s minulostí, epického s přítomností a dramatického s budoucností. Staiger zdůrazňuje, že samozřejmě " každé básnické dílo se jako takové musí podílet na všech básnických druzích"; pojmy lyrika, epika a drama je v jeho pojetí skutečně nutno chápat spíše jako obecně antropologické pojmy, ideje ukotvující a orientující člověka ve světě.