Ze země pana Nikoho, Dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě

Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka přes všechny myslitelné rozdíly spojuje přímo "spřízněnost volbou", již představuje schopnost seizmického vnímání světa v ohrožení, a to - lze-li to tak říci z první ruky. Ohrožení čím? Kým? Totalitou, totalitním myšlením? Odkud se ale totalita vzala? Ve světě, v člověku? Poezii Herberta ani Zahradníčka nelze redukovat jen na pouhou odpověď na politickou situaci jejich doby ani ji v podobném smyslu ploše aktualizovat. Řeč jejich veršů míří na rozdíl od "černé pěny" propagandy přímo k metafyzické podstatě rozpínajícího se zla. Vrací jazyku jeho věrnost realitě právě ve svém prorockém volání, které nepozbylo nic ze své platnosti a naléhavosti ani v blátě postmoderní, a v našem případě také posttotalitní "oblevy".