(...) ale ať už věříme v jakousi "revoluci" nebo nikoli, Rozkoš z textu zůstane textem převratovým. "Po Barthesovi" a zmíněném vývojovém zlomu již v každém případě je zřejmé, jak ošidné je chápat společenské instituce a sdílené kategorie diskursu jako "přirozenost", jako cosi daného. Stejně zrádné je chápat text jako dokonalou organickou jednotu, jejímž zdrojem je subjekt autora, neboť ten sám je rozpolcen mezi potvrzením a rozrušením nastoleného jazykového a kulturního (symBolického) řádu, mezi vědomím A nevědomím. Jeho tělesnost, "eRoTické tělo" - přebytek, který se do přijatých znakových systémů "nevejde" a "neHodí" - se samovolně vpisuje do tExtu na způSob anagramu.

(...) Běží o soubor devíti, respektive deseti nedlouhých textů svázaných osobou jistého pana Testa, o němž je podáno svědectví vypravěče, o Testovi píše i jeho manželka, dopis mu adresuje přítel, nahlížíme do Testova deníku, seznamujeme se s myšlenkami pana Testa. Organickou, desátou součástí tohoto souboru textů se postupně stala i předmluva Paula Valéryho, který k anglickému vydání jednoho z těch textů pojal potřebu vysvětlit motivaci vzniku onoho díla, ačkoliv právě toto jinak nečinil, ba byl zásadně proti tomu. (...) Vlastně stále usiluje naplnit to, o čem psal v Nulovém stupni: o svobodnou řeč, čemuž se dá rozumět i daleko šířeji – jde mu o svobodný , neprefabrikovaný přístup nejen při psaní, nýbrž i při čtení, a vůbec při vnímání světa. O vzpouzení se pravidlům, která jsou na nás nachystána, abychom uvažovali jen tím či oním způsobem. Při výpravách na taková nepředpřipravená území se potkává Barthes právě s Paulem Valérym (a jeho panem Testem).

(...) Vlastně stále usiluje naplnit to, o čem psal v Nulovém stupni: o svobodnou řeč, čemuž se dá rozumět i daleko šířeji - jde mu o svobodný, neprefabrikovaný přístup nejen při psaní, nýbrž i při čtení, a vůbec při vnímání světa. O vzpouzení se pravidlům, která jsou na nás nachystána, abychom uvažovali jen tím či oním způsobem.