Odpoledne v japonské zahradě

Odpoledne v japonské zahradě není kniha na rychlé čtení do autobusu nebo tramvaje, čtenář by snadno ztratil nit. Přeskočil mnohé souvislosti, nedošly mu nevyřčené věci. OVJZ nemá nějaký akční, strhující příběh. Několik přátel se setká v japonské zahradě a jak to bývá, při takovém posezení hovoří o všem možném, od dětí až po mezinárodní politiku. Vlastně se nic zjevného nestane, pokud to odpoledne bude mít vliv na jejich další vztahy, tak někdy v budoucnosti. Hlavní je proud řeči, akce je pramálo, slouží spíš k tomu, aby rytmizovala a posunovala čas - někdo přináší jídlo, odnáší, fotografuje apod. Hrdinové jsou označeni jen zkratkami, předpokládám, křestních jmen - P., J. apod., což vyžaduje při čtení velkou pozornost a ve výsledku aspoň mne poněkud mate. Když se zaměřím na jazyk dialogu, usoudím, že je to hovor intelektuálů, jednotlivé postavy nejsou svým slovníkem odlišeny. Všechny občas používají malinko strojené obraty, ne všichni by při takové nezávazné příležitosti a při lehkém popíjení vína mluvily pořád stejně. OVJZ, soudím, už z podstaty neaspiruje na všenárodní publicitu, tak jako třeba knihy Vieweghovy, ale pozorného čtenáře osloví.