Kratochvilův román je záměrnou aluzí na Dürrenmattovu novelu Slib s podtitulem „rekviem na kriminální román“. V Dürrenmattově novele slíbí detektiv matce zavražděného děvčátka, že dopadne vraha. U Kratochvila se architekt Kamil Modráček zaváže, že pomstí smrt své sestry.

Nový román Jiřího Kratochvila nese podtitul „rekviem za léta padesátá“, což by mohlo sugerovat další tryznu za oběti komunistické mašinérie. Slib se však místo toho zručně pohybuje na pomezí tragédie a grotesky.

(...) Kratochvilovy prózy jsou mnohdy výrazně politicky angažované, tentokrát autor popisuje nesentimentálně, tvrdě, přesto s lehkostí místy až mrazivou, léta bezprostředně poválečná. Období, v němž zanikl soukromý sektor, semlelo nejen "kulaky" a velkotovárníky, ale i malé soukromé detektivy či ambiciózní architekty - v našem případě Daniela Kočího a Kamila Modráčka. Motivy profesní posedlosti, předurčenosti či fatální vášně k určitému zaměstnání se objevily i v předchozích Kratochvilových dílech (výrazně například v Herci). (...) Kratochvil - jako obvykle - v úvodní expozici představí hlavní postavy, jejichž příběhy nám vyloží složitě, v celé jejich hloubce a plasticitě, avšak neustále nám přitom dává najevo, že je co smlčovat a že sám, coby autor, svírá v rukou nitky osudů. Postupně - a velmi plynule, takřka nenápadně - se však jeho vyprávění začíná komplikovat a vychylovat z reality.

(...) Kratochvilova nová kniha nesochá křečovitý pomník obětem komunistické zvůle. Neuzavírá místo pro komiku a absurditu, skrze niž se uhrančivá zrůdnost stalinské utopie vyjevuje přirozeně. Metaforickou strukturou poodhaluje cosi univerzálního v lidské povaze - neodolatelnost pomsty, sklon podléhat utopiím, podmanivý pocit třímání " volantu dějin", ale i opojnou iluzi kontroly nad vlastním příběhem. Jakkoli Kratochvil podvratnou sílu vyprávění autoritativně ovládá, Slib v žádném případě není schematickým žalozpěvem. Spíše souzní s výrokem Slavoje Žižeka na adresu re-prezentací velkých traumat lidských dějin: " Smích je jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s nepochopitelným."

(...) Svět Kratochvilova románu se řídí vlastními pravidly. Neustálými narážkami upozorňuje čtenáře na to, že autor je tady pánem. Podřizuje zákonitosti reálného světa řádu imaginace, letmo zmíněná přirovnání se okamžitě zhmotňují a stávají se částí příběhu. Metafora zde nepůsobí jen jako osvěžení vyprávění, ale okamžitě je rozvíjena ad absurdum. Kratochvilovi se však oproti mnoha jiným autorům daří proniknout za hranice nezávazné tvůrčí hry. Tam, kde jiní zůstávají u laškovného propojování motivů v bizarní hříčky, se Kratochvilovi podařilo sepnout postmoderní konstrukci v celek velmi vyvážený a závažný. Neznamená to však, že by rezignoval na typické rysy dosavadní tvorby, právě naopak.

(...) Jeho poslední opus, nazvaný Slib s podtitulem Rekviem na padesátá léta, patří jednoznačně mezi autorovy nejlepší romány. Lze jej s trochou nadsázky označit za jakési brněnské Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Jednotlivé příběhy se odehrávají nejprve paralelně, různě se proplétají a nakonec nezadržitelně směřují k divokému finále. (...) Slib můžeme číst jako téměř detektivní příběh s poněkud absurdním vyústěním, zároveň ale rozhodně nebudeme ochuzeni o rafinovanou literární hru. Nejrůznější aluze a hříčky se sice objevují v celé řadě Kratochvilových knih, ve Slibu je ale rozehrál s velkou literární bravurou.

Nakladatelství Druhé město vybavilo "smutný román" Slib Jiřího Kratochvila tajuplnou papírovou košilkou, již zdobí provokativní medvědí kožka. Autor do ní halí další ze svých postmoderních, formálně experimentujících tragikomických próz, zářících jedinečně barvitým a vrstevnatým jazykem. Vysmívána jsou tu česká 50. léta, ale smích je to spíše nakysle posupný než hurónský. (...) Zápletka rámce románu je zdánlivě prostá: sestra architekta Modráčka je za domnělou protistátní činnost uvězněna, a v cele se - jak praví policejní zpráva - oběsí. A Modráček přísahá pomstu. Odtud už není daleko k únosu sestřina vyslýchajícího, estébáka Lásky, a jeho umístění do předem zakoupené zlaté medvědí klece, ukryté ve sklepení jednoho z brněnských domů.

(...) Podoba padesátých let je v knize vnímána optikou zborcených snů avantgardy a zároveň i jako mysteriózní ironizace marxistických a hegeliánských dějin. Obludná primitivita šířící se z komunistických kanceláří halí do absurdně ultimativního režimu vše kolem, až se zdá být neskutečnou, jak vesmírný vír vilou probuzené prastaré svastiky vtahuje nemilosrdně mrtvé a zároveň katapultuje erotickou energii, jíž byla padesátá léta prosycena až na práh mystického v čele s revolučním libertinem Vladimirem Vladimirovičem Majakovským.

(...) To už se román dávno ocitl za hranicemi realismu, který je ale u Kratochvila vždy zvláštně magický, a přeskočil na území symbolické fikce. Tyto pomezní linie mezi "realitou" reálnou a "realitou" literární autora přitahují a do jeho vyprávění vnášejí cosi jako závrať při pohledu na otáčející se spirálu. Literární inspirace a fascinace prostupují Kratochvilovy příběhy nejen jako odkazy a aluze, ale jsou do nich zapojeny jako elementy děje. (...) Jeho cesty vedou zpočátku do různých stran a k místům, kde zprvu nechápeme, proč jsme se tam ocitli. Jsou po nich rozvěšena zrcadla, která klamavě odrážejí pouť vyprávění, ovšem současně nás suverénně vedou k jeho tepajícímu srdci. Tou je lítost nad zmařenými životy, lítost, kterou romanopisec vynáší z podzemí na světlo a mění v příběh, který nikdy zcela nekončí.