Jen jeden osud. Antologie sovětské lágrové prózy

(...) Pořadatelé antologie sledovali při volbě textů dvě hlediska: jednak se snaží čtenáře provést cestou jednotlivce po celé represivní a vězeňské mašinerii od zatčení až do propuštění, a za druhé poukazují na jednotlivé vývojové etapy, jimiž gulag za své existence procházel, a na hlavní prvky, z nichž se skládal. Není samozřejmě možné na několika stech stran vylíčit všechny sovětské lágry, těch byly tisíce, ale přece jen se podařilo ukázat jak věčné ledy Kolymy, zvané "zázračná planeta", tak vražedné vedro lágrů ve Střední Asii. Čtenář má příležitost se seznámit s pestrým národnostním složením vězňů gulagu, s podobou lágrů od dvacátých do sklonku padesátých let minulého století. A to vše nikoli suchým odosobněným popisem, nýbrž živým líčením konkrétních jedinečných osob.

Antologie sovětské lágrové prózy Jen jeden osud ukazuje stalinský represivní systém zevnitř. A na otázku po smyslu prožitého utrpení odpovídá naprosto jasně. (...) Výběr textů nemohl být, zdá se, vhodnější. Ačkoliv se mezi autory výboru nacházejí rovněž etablovaní spisovatelé (V. Šalamov, J. Dombrovskij, S. Vilenskij), pro většinu z devatenácti tvůrců byly lágrové vzpomínky jediným literárním počinem. Texty mají překvapivě vysokou uměleckou úroveň - snad právě proto, že autoři pocházeli spíše z vrstev ruské inteligence a najdeme mezi nimi etnoložku, ekonomku či sociologa. (...) Pokud bychom měli hodnotit texty výboru Jen jeden osud ve světle legendární polemiky mezi A. Solženicynem a V. Šalamovem, jejímž hlavním tématem bylo, zda prožité utrpení může člověka vést k očistné proměně a tím ke spáse, či zda je zkušeností zcela zápornou (jak pro vězně, tak pro věznitele), bylo by poselství většiny příspěvků v knize na straně odmítavé, tedy Šalamovově: "Lágr je zkušeností negativní, nikdo by v něm neměl být ani hodinu, ani minutu!" (Dopis z listopadu 1962.)

Vynikajícím edičním počinem je vydání "antologie sovětské lágrové prózy" Jen jeden osud. Pravda, předem neinformovaného čtenáře může ten název svádět k očekávání umělecké literatury, i když většina textů o nic takového neusiluje, neboť jejich autoři až na výjimky předtím nikdy nebyli literárně činní a za primární cíl měli sdělení autentických prožitků a vydání svědectví o zločinném historickém fenoménu. (...) Zastoupené texty byly viditelně diktovány intenzivní potřebou bývalých vězňů vyzpovídat se ze zážitků střetu s brutálním světem represivních zařízení. A i když popisované odlidštění v sovětských věznicích a táborech a nijak sofistikované násilí, spočívající naopak v bezbřehém uvolnění a tolerování nejnižších primitivních pudů člověka jako nástroje této moci, jsou pochopitelně často stejné, každou obětí jsou vnímány vždy jedinečně podle struktury a míry integrity její osobnosti.