Násilí bez předsudků

Málokdy se stane, že člověk na jeden zátah přečte básnickou sbírku a po poslední (šedesáté osmé) straně je zklamaný, že už to končí. Řeč je o Násilí bez předsudků, debutu Jana Těsnohlídka ml. (nar. 1987). Důvodů, proč se tahle sbírka čte jedním dechem, je několik. Svou neurvalou něhou připomene třeba prvotinu Jáchyma Topola Miluju tě k zbláznění, i když u Topola možná shledáme víc něhy a u Těsnohlídka víc neurvalosti. Jeho verše jsou také otevřenou generační výpovědí. Výpovědí generace, kterou už nespojuje ani vědomí "společného nepřítele", ani omamná droga (zdánlivě) nekonečných možností a euforie náhle otevřeného obzoru, té slastné výzvy. Ale ono je to nakonec jedno: kulisy se mění, ale vždycky tady byli a budou "rozhněvaní mladí muži" (i ženy), básníci a básnířky, kteří se chtějí, musejí vyslovit i za ostatní a málem za celý ten nesnesitelný svět.