Co svedlo tyto dva texty dohromady v jedné knížce? Kromě přání autora prvního eseje, katolického teologa Karla Vrány, je to skutečnost, že se zaměřují na tentýž problém deformace řeči v totalitním režimu a přistupují k němu z doplňujících se hledisek. (...) Vrána vykresluje heideggerovským a teologickým slovníkem spisovatele jako osobnost obdařenou charismatem a tvůrčí poetickou intuicí, která mu nedovolí se zaprodat. Jednoznačně přitom nadřazuje etické hodnoty estetickým: (...) Jinotajným a metaforickým jazykem popisuje totalitní bezpráví, o kterém Havel mluví v konkrétních souvislostech s disidenty ze svého okruhu, I. M. Jirousem, L. Vaculíkem a dalšími. Připomíná, že " každé slovo v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, situaci, v níž ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje". Neuškodí si to po dvaceti letech připomenout, i když závažné poselství obou textů má svou platnost bez ohledu na režim: doby, kdy by veřejná sféra byla prosta mocenských manipulací informacemi, prázdných slibů nebo článků na objednávku, se těžko dočkáme.