Grafik Vladimír Boudník

(...) Tahle kniha je nejvýstižnějším portrétem jedné z nejpozoruhodnějších postav v dějinách naší výtvarné scény a zároveň i přínosnou sondou do doby, která svým tlakem z lidí nedělala jen poslušné ovce, ale i nespoutané živly. (...) Merhaut v textu především sleduje postupnou Boudníkovu cestu za uznáním v oficiálních kruzích a nijak si ji neidealizuje: zachycuje i jeho neutichající boj s vnitřními démony, komplikované vztahy k ženám, kolísající sebedůvěru, sebezničující závislost na matce. Při psaní knihy Merhaut za tím účelem prošel do té doby nezpracované, často dost srdceryvné Boudníkovy texty uložené v Památníku národního písemnictví.

(...) Pohled kamaráda dává Merhautovi jistou převahu nad možná vzdělanějšími odborníky na výtvarné umění. Suverénně například tvrdí, že tradovaná floskule o tom, že měl Boudník rád práci v továrně, je "blbost". Dělnická profese mu dávala tvůrčí svobodu, v továrně se navíc dostal k materiálům a strojům, které mu pomáhaly při grafických experimentech. Jednotvárné, hlučné a pracovně náročné prostředí ho ale současně deptalo. Život na volné noze, který si mohl díky narůstající mezinárodní prestiži dovolit, byl pro něj vysvobozením. Svobodné povolání, k němuž mu pomohl Jindřich Chalupecký, si však užil jen dva poslední roky života. (...) Merhaut šťavnatým stylem nezastírá, že je laik, Boudníkův "tajemník" i hospodský kumpán. Interpretace, které přináší, však ukazují, že je laikem nevšedně poučeným.