(...) Jeho první próza Meziřečí zachycuje uplynulé šílené století ne zrovna obvyklou formou. (...) Harákův děd vypráví své osudy vnukovi a z prózy zavane spíš záměr vypovědět, "jak to tenkrát celý bylo", nechat v náležitě rozeklané "větě" promluvit celé naše šílené století. "Aby to úplně nezmizelo". (...) I v jeho próze se sice udá leccos květnatého, dynamika řeči se tu však nezdá tak podstatná. Mýtus samotného lidského bájení je upozaděn a na jeho místo nastupuje (nevyřčený) úžas nad tím, co všechno se zblázněnému 20. století zdařilo do lidského osudu vtěsnat. Harák jde tedy na věc jinak a budiž mu to ke cti. (...) Vypravěč je i není obětí dějin; ač sám zavalen dějinnou tíhou, v lecčem svému okolí ještě přitíží. A dělá to bez hlubší úvahy či vášně, jen se jako stín vsouvá do možností, jež nese doba. Dějiny vlažného i skrytě drastického selského pragmatismu jsou skličující (...)Teprve v závěru, když jako hrabalovský pikolík spadne z výšky na dno, objeví krásu lesa a zadychtí vychrlit svůj příběh vnukovi do pera, nás Harákův hrdina zas přetáhne na svou stranu.