Kniha Zvířecí mýty a mytická zvířata nás zavádí do dalekých zemí asijského kontinentu, kde zvířata, ať už reálná či nereálná, již od pradávna zaujímala čestné místo a mnohdy byla uctívána jako samo božstvo.
Kniha je sborníkem příspěvků o zvířecích mýtech a mytických zvířatech, které se sešly na mezinárodní konferenci o kulturní a sociální antropologii východní Asie v roce 2008 na Univerzitě Palackého v Olomouci. Lucie Olivová, editorka knihy a zároveň autorka jedné z jejích kapitol, která je sama docentkou obecných dějin a čínštiny, dala dohromady kolektiv autorů, kapacit v oborech sinologie, orientalistika, japonská studia, religionistika, obecná lingvistika, antropologie, zoologie a mnoha dalších; každý z nich se na knize podílel jednou z jejích třinácti kapitol. Vzhledem k zastoupení různých vědeckých odvětví se dílo stalo nikoliv shrnujícím přehledem, ale souborem rozmanitých informací o mytické zvířeně východní Asie.
Na předmluvu knihy, která uvozuje téma mytických zvířat a jejich symboliky jako takové a navíc rovnou vypichuje pár nejznámějších příkladů (jako motiv tří opic, sambiki-no saru, které se zakrytýma očima, ušima a ústy ukazují, že zlo nemá být vidět, slyšet a nemá se o něm mluvit), navazuje první kapitola, která je jakýmsi stručným přehledem k tématu. Autor Josef Duda informuje čtenáře o tom, co to vlastně mytická zvířata jsou, ukazuje, jaké jsou možnosti kategorizace, popisuje zvířecí úlohu a symboliku, různé rituály a také způsob šíření mýtů. Problémem jsou podle Dudy měnící se významy, kdy se interpretace podoby a úlohy těchto tvorů v prostorovém a časovém rámci mění – a proto například současný člověk na jeskynní malby nahlíží a chápe je jinak, než jejich původní autoři. Z proměn výkladů a významů konkrétního zpodobnění v čase tak potom mohou plynout různé dezinformace. Další kapitoly poté vykládají například o tibetských božstvech se zvířecími hlavami, uctívání vodních buvolů u jihočínských kultur a posvátnosti krav, či o zvířecích motivech ve vietnamském umění. Zajímavou kapitolou je příspěvek Kateřiny Saeki: Dvojí tvář ženy-hada v japonských mýtech, která rozvíjí studie C. G. Junga o dvou osobnostech žen, té všednodenní a té záhadnější; v rámci té je ženina divokost a mužská stránka její povahy v japonské literatuře již po staletí zobrazována jako had v ženské podobě či žena proměňující se v hada.
Jak vidno, kniha tvoří obsahově poměrně nesourodý celek, což ovšem, i dle editorky, není nevýhodou; právě naopak, díky širokému spektru témat se vyhýbá schematizaci a z ní plynoucím nepřesnostem, generalizaci, která je u předmětu mytické zvířeny velmi těžko pojímatelná. Pro svou koncepci různých úhlů pohledu autorů je kniha vhodným čtivem jak pro laika, který se zábavnou formou a bez složité terminologie dozvídá zajímavé postřehy z vědeckých kruhů, tak pro v tématu zběhlého odborníka, jenž si své dosavadní znalosti rozšíří o „něco navíc“.
Podle mého jen těžko lze, s ohledem na ideu pospojování různorodých témat do jednoho celku, knize něco vytknout. Ač není koncipována jako přehled, první kapitola pro jistotu čtenáři určité základní shrnutí poskytuje. Sympatických dvě stě stran v A5 formátu v pevných deskách také rozhodně nezatíží žádné zavazadlo. Snad jediným nedostatkem je skromný obsah ilustrací či fotografií sošek a maleb mytických zvířat, jelikož dané téma poskytuje právě v tomto ohledu mnohem širší možnosti.
Závěrem lze říci, že kniha Lucie Olivové a kol. je jak skvělou zájmovou literaturou, tak i nadstavbovým materiálem k tématu, a knihu tak všem, kteří si chtějí o zvířecích mýtech a jejich aktérech rozšířit obzory, mohu vřele doporučit.
