(...) Autorčiny povídky čerpají z dojmů a zážitků nejen jí samotné, ale také rodičů a známých, přičemž osobní zkušenosti se nejvíce blíží dvě z nich. (...) K žánru přistěhovaleckého příběhu ovšem Lahiriová jakoby mimoděk přidává něco navíc, co lze zjednodušeně nazvat univerzálním rozměrem. Ani trvalé bydliště v zemi svobody a neomezených příležitostí totiž negarantuje jejím hrdinům bezpečí: do jejich osudů vstupuje náhoda, zdraví, nešťastná mezilidská pouta či pouhá pasivita. V určitém okamžiku pro ni tudíž přestává být důležité, zda její postavy žijí v manželství dohodnutém nebo z vlastní vůle, v manželství oboustranně indoamerickém či smíšeném: všechny prostě hledají lásku. Okusit hořkost vykořenění mohou zrovna tak, když se přestěhují z východního pobřeží USA na západní (Nezvyklá země) a problémy s překladem mohou zrovna tak mít děti snažící se proniknout do světa dospělých, pro které být sexy prozatím znamená "mít rád někoho, koho neznáš" (Sexy).

(...) Tlumočník nemocí by se dal s trochou nadsázky přirovnat k nerudovské povídkové tvorbě. Lahiriová se nepouští do žádných vznosných témat, jde spíš o střípky ze života obyčejných lidí, které se ve finále poskládají v jednu velkou mozaiku. Lahiriová i na takto malé ploše dokáže zachytit neskutečnou pestrost a mnohovrstevnost indické reality a nepotřebuje k tomu žádné postmoderní hrátky s časem ani Rushdieho tolik napodobovaný magický realismus. Její povídky jsou v dobrém slova smyslu tradiční, chronologické, vyprávěné v erformě. Spíš než na formu se autorka soustředí na obsah, především na evergreeny diasporické literatury, jimiž jsou rozštěpená identita, hledání kořenů a střet kultur.