(...) Poezie i eseje Jana Suka (1952) působí jako z jiného světa. Nikoli proto, že by autor vytvářel svůj vlastní textový vesmír odtažitý vůči světu, nýbrž proto, že náročně koncipované texty patří tu dnes téměř do oblasti zapovězeného. Sukovy Eseje o ženských postavách v opeře naplňují vysoká literární kritéria žánru a zároveň jsou tolik potřebným literárním doplňkem a antipodem muzikologických rozborů. Podstatou eseje není soustředěná analýza, ale otevírání mnoha výkladových perspektiv v rámci jednoho tématu. A to v bohaté míře tato kniha poskytuje. (...) Nakonec to nejsou pouze ženské operní postavy, ale sama opera, kdo vystupuje v knize jako předpolí k hlubším tématům týkajícím se člověka daleko důsažněji než hudba či literatura. Je to například erotismus, autorem zmiňovaný v souvislosti s Fibichovou Šárkou. A právě z tohoto důvodu nemůžeme naštěstí přece jen hovořit o opeře či eseji jako o přehlížených oblastech umění.