Nepočítáme-li Walden (naposledy PASEKA 2006), dlouhých pětaosmdesát let nevyšlo z díla amerického přírodního filozofa, Henryho Davida Thoreaua, stoupence transcendentalismu, nic. Naposledy to byla v roce 1925 sbírka vybraných esejů pod názvem Toulky přírodou. Toto vydání obsahovalo jen tři z těch, které vyšly ve sbírce pod stejným jménem - Toulky přírodou (PASEKA, přeložil Jan Hokeš), ale v jiném složení. Čtyři z celkových sedmi esejů dnes naopak vychází vůbec poprvé.
V novém uspořádání se tak objevují vedle známějších statí jako je Chůze či Podzimní barvy, také novinky jako Výprava na horu Wachusett či Divoká jablka. A dlužno říci, že jazykově příjemný je i soudobý překlad esejů již známých.
Esej Chůze je hned po Waldenu asi nejznámějším Thoreauovým dílem. Chodím do přírody tak, jak do ní chodili staří proroci a básníci. Thoreau se vydával do přírody s knihou básní Vergilia v kapse a denně takto strávil čtyři i více hodin – „Myslím, že bych si nedokázal zachovat fyzické ani duševní zdraví, kdybych nestrávil alespoň čtyři hodiny denně – a obvykle to bývá ještě víc - touláním po lesích, kopcích a polích, úplně oproštěn od veškerých světských závazků.“
Jak je vidět, Chůze pro něj není jen tělo ozdravujícím tělesným úkonem, je to filozofie, názor, životní styl. Thoreau už kdysi v polovině 19. století, v době průmyslové revoluce, odmítal pohled na přírodu z čistě užitkového hlediska. Příroda byla místem, kde už tehdy hledal únik před plytkostí a povrchností civilizace (a to je třeba si představit, že Concord, město kde bydlel nebylo město velké a industrializace té doby nebyla ještě takových rozměrů jako dnes).
Mluví o štěstí se někde v lesích ztratit, vyzývá k dobrodružství a požaduje divokost, zejména ovšem v myšlení.
„Je pravda, že my v dnešní době (…) – a to i chodci – jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému rodinnému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové vycházky je jen chůzí ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme.“
Dá se říci, že právě na takových toulkách objevil pro své sousedy také podzim a jeho barvy stejně jako chuť, ba přímo filozofii planých jablek (esej Divoká jablka)!
„Tulácké jablko nemůže ani tulák jíst v domě. Jazyk ho tam odmítá stejně jako hložinky a žaludy a dožaduje se vyšlechtěného. Doma vám totiž chybí listopadový vzduch, jenž představuje omáčku, s níž byste ho měli jíst.(…) Jedno jablko, jímž si navoníte kapesník, má větší cenu než jakýkoliv parfém, který prodávají v obchodech.“
Ve veřejných přednáškách jim poté řekl o prostoru a o věcech, které přitom denně měli na očích. Byl pro ně objevitel. Co teprve dnes! Vidíme pořád jen to, o čem víme – „Vidíme jen ty květy, které jsou na loukách pod našima nohama! Tiskneme se k zemi – jak zřídka stoupáme vzhůru!“, všiml si už tehdy Thoreau.
Jeho nadčasové eseje jsou plné přírody, té která se vám sice nevejde do kapsy, ale do hlavy. Jsou o přírodě, kterou míjíte, ve které jste, o vnímání míst, ale možná ještě víc o schopnosti přemýšlet a být schopen reflektovat jednak prostor, jednak sama sebe v něm. Což je aktuální i po …let od sepsání Thoreauových postřehů. V dnešní době jako bychom o sobě nevěděli, jako bychom ani sami sebe nevnímali a což teprve přírodu. Thoreau jako by se svým pohledem na věc vyloupl z našich časů – ve své době byl považován za podivína a jeho knihy se nekupovaly, ale je fakt, že když přednášel ctěnému publiku svoje postřehy z toulek (např. o podzimních barvách), naslouchalo mu se zájmem.
Thoreau lidem ukázal co všechno v přírodě ( a v sobě) vidět mohou. A to je myslím potřeba opakovat stále znova. Za svou osobu doufám, že nakladatelství Paseka bude v této bohulibé činnosti pokračovat a vydá i další Thoreauova díla, třeba jeho prvotinu "Týden na řekách Concordu a Merimacku".
PS: Thoreau patří k vůbec mým nejoblíbenějším autorům, jeho knihy se dají číst pořád dokola, nebo i tematicky; trochu znepokojivé je, že jeho pravdy mají čím dál větší platnost.
