Z knížky jsem byla na počátku vyloženě nadšená, dočítala jsem ji ale už jen "z povinnosti". Příběh sám mi vzdáleně připomínal Ruize Zafóna a jeho Stín větru - jeho nosnou dějovou linii, tedy sledování stop tak trochu tajemného autora. Vlak do Lisabonu je psán krásným poutavým jazykem a je z něho cítit zaujetí pro staré dobré časy, pomalost života a jeho vnitřní prožívání. Ocení jej též čtenáři, kteří se zajímají o lingvistiku a o jazyky, zejména románské - portugalštinu, španělštinu. Vytknout tomuto příběhu mohu snad jen drobné nereálné motivy, jako když hrdina příběhu po více než třiceti letech usedne znovu za volant a vydá se na dlouhou jízdu cizí zemí. Dále mě trochu zklamal děj samotný, čekala bych jakési podstatné završení zápletky, konkrétní rozuzlení. Závěr příběhu se tak nějak rozplizl do neurčita a do mnoha nadbytečných slov. Poslední třetina knihy mohla být kratší, hutnější. Slušelo by jí jednoznačné poselství, myšlenka, pointa.
Z knížky jsem byla na počátku vyloženě nadšená, dočítala jsem ji ale už jen "z povinnosti". Příběh sám mi vzdáleně připomínal Ruize Zafóna a jeho Stín větru - jeho nosnou dějovou linii, tedy sledování stop tak trochu tajemného autora. Vlak do Lisabonu je psán krásným poutavým jazykem a je z něho cítit zaujetí pro staré dobré časy,
...