S bolestí druhých před očima

Jaký účinek má na způsob, jímž vnímáme okolní svět, každodenní přísun záběrů válečných konfliktů a lidského utrpení vůbec a k jaké emocionální a skutkové reakci nás podobné výjevy, zprostředkovávané televizní či počítačovou obrazovkou, v delší perspektivě vedou? Vyvolává pravidelný kontakt s obrazy bolesti druhých soucit, apatii, nebo dokonce sám násilí podněcuje?

(...) A kniha dokazuje, že Sontagová ani na sklonku života neztratila dar přesné a přesvědčivé argumentace a umění silného sdělení. Ústředním motivem knihy vycházející z několika přednášek, jež Sontagová přednesla, je otázka, jak lidé reagují na výjevy násilí v masových médiích. A přirozeně hlavní tíha leží na novinových a časopiseckých fotografiích a později televizi, které jsou silně vizuální. Co všechno dokáže na tomto půdorysu Sontagová vykreslit a obsáhnout, byť má kniha jen něco málo přes sto stránek, je snad to vůbec nejpůsobivější na celé práci. (...) Sontagová nezapomíná na své literární ambice a všechno je napsáno vskutku krásným jazykem, často emotivním, expresivním. Takový má ale esej přesně být. Zároveň je esej motivovaný autorčiným protiválečným postojem, kniha tak dostává téměř apelativní rozměr, který vychází i ze sílící agresivity v době po 11. září, jež vznik a podobu knihy silně ovlivnilo.

(...) Sontagová proti válce protestovala celý život, nejvíc proti té ve Vietnamu a pak o dvě dekády později v Jugoslávii. V historickém exkurzu se ale pouští mnohem hlouběji, až před vznik samotné fotografie. "Lidé dlouho věřili, že pokud všechnu tu hrůzu dostatečně oživí, většina ostatních nakonec pochopí, jak je válka odporná a šílená," píše v úvodu své knihy a následně dokládá, jak byla tato víra naivní. (...) Ale zpátky k ústřední otázce knihy: mohou nás tedy fotografie sjednotit v touze zastavit ve světě války? Sontagová zemřela v době, kdy se přes nástup digitálních technologií spojený se snadnějším pokrýváním všech brutálních událostí nezdálo, že by jejich počet klesal. A neklesá ani sedm let po její smrti. Nejvýstižnější komentář k tomu se dá najít už v půlce knížky. Fotky dokážou naše chování a postoje snad změnit ve chvíli, kdy nás dostatečně šokují. Jenže: "Na šok si lze zvyknout. Může se vyčerpat. A i kdyby ne, člověk se dokáže nedívat."