Dlouhý stín Thomase Manna
(...) Marcel Reich-Ranicki poukazuje na to, že pro Thomase Manna je psaní nepřetržité sebepotvrzování. A všímá si i živnosti, kterou provozoval celý život - literárněkritickou esejistiku o umělcích, kterým děkoval za sny svého mládí a v nichž obracel pozornost k pocitům a příběhům, které nesou "pečeť hříšnosti a prokletí" - i na románu Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami ho zajímaly domnělé homoerotické motivy. Láska k mužům byla "základem jeho tvořivosti, jeho inspirujícím géniem".
Mannův portrét, jehož obrysy už strnuly, Marcel Reich-Ranicki výtečně osvěžuje - je to on, kdo přispěl k demonumentalizaci, která se netýká tolik díla jako autorovy osoby. Mezinárodní mannovský průmysl vzkvétá dodnes, ale prozaikův obraz ztrácí na patosu a získává na pravdivosti a lidskosti. Poslední nadějí Thomase Manna byla literatura, v ní si našel domov a azyl. Marcel Reich-Ranicki literatuře výsostně rozumí a ptá se v podtextu těchto esejisticky psaných medailonů: "K čemu, odkud vůbec je spisovatelství, není-li duchovně mravním úsilím o problematické já?" Ano, v knihách nacházíme stále jen sami sebe.