Jak voják opravuje gramofon

Jsou knihy, které zkrátka musí být napsány. Jejich téma je tak velké a tak důležité, že citlivý a talentovaný autor, který byl navíc svědkem událostí, o nichž chce vyprávět, si jednoho dne sedne a "dostane to ven". Stane se to jednou za dlouhý čas a pak spatří světlo světa kniha, jež zazáří jako meteor a zanechá stopu nejen v srdcích kritiků, ale i čtenářů doslova na celém světě.
Román Jak voják opravuje gramofon mladého autora Saši Stanišiče (1978), který pochází z bosenského Višegradu a píše německy, přesně takovou knihou je. (...) Důležitá je rovnováha. Rovnováha mezi světem dětského komentování a vidění a skutečnou zkušeností vypravěče. Ten musí být natolik vyzrálý, aby jeho románové dítě nebylo příliš rozjívené, nebo naopak monotematické a nepřestalo čtenáře bavit po pár stranách. Geniální na próze Saši Staničiče je právě nápad s dítětem, jež je už ve svých osmi letech velkým rozumbradou, který například ví, že "ironie je otázka, po které nepřijde odpověď, ale problémy". Pak mu se zatajeným dechem nasloucháme celou knihu, i když někdy jen mlčí, protože je mu "najednou zatěžko být dítětem".

Válka viděná optikou jedné postavy není v dějinách literatury žádná novinka přinejmenším od Tolstého; pokud jde o topos „velké dějiny očima dítěte“, těžko už kdy někdo překoná laťku, kterou stanovil Günter Grass svým Plechovým bubínkem. V těchto základních narativních principech bývá prototypickou vypravěčskou perspektivou popis vnitřního i vnějšího světa, vnitřní monolog. Kdo by však čekal spořádané popisy a záznam skutečnosti, tomu Saša Stanišić připravil dost šokující překvapení.