Knížka menšího formátu má na první pohled zajímavě řešené balení. Průsvitná obálka mě nadchla okamžitě už na omak. A vyzývala mě, ať ji neodložím. Mrzí mě, že se mi trochu pomuchlala, protože je křehká a snadno se ušmudlá. Odložila jsem ji, abych ji nezničila. I bez ní je knížka velmi příjemná do ruky. Zdálo se, že to bude další kousek na tři večery. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Čte se hezky, text je srozumitelný, není zbytečně složitý a překombinovaný, ale obsah je, aspoň pro mě, dost náročný svojí podstatou. Příběh dvou lidí, kteří se milují, ale došli ve vztahu na jakési pomezí, kdy cítí zmatek, nejistotu, nudu a obavy bez jakéhokoli opodstatnění, mě opravdu zaujal. Ve skutečnosti se nic neděje, jen se po těch letech stal z jejich vztahu rutinní a stereotypní koloběh. Eva je učitelka umění a Petr knihovník. Vyhovují si a dávají si prostor. Ale nastane zlomový okamžik. Často jsem knihu odkládala a přemýšlela o tom, že by to mohl být vlastně příběh kohokoli z nás. Ona je romantická duše, které chybí každodenní projevy lásky, takové, jaká byla na začátku. Ale všechno jednou zevšední a ji to mrzí. On je spokojený, že ji má, ale už jí to neříká tak často. Cítí, že ona je ta nej a to mu stačí. Žije v přesvědčení, že ona to přece dávno ví a není potřeba, aby ji o tom neustále ujišťoval. Jí chybí jeho náruč a dlaň, ale nechce si o to říkat, čeká, až začne on. On je ale unavený a ani si neuvědomuje, co ji tak trápí a co jí chybí. Vznikají absurdní a úplně zbytečné komunikační situace. A k tomu všemu je ta ukrutná, již tři roky trvající, stále nekončící zima. Všude bílo, mrzne až běda, Praha se změnila k nepoznání a ty neustálé přívaly sněhu si vybírají svou daň. Vytratila se radost, naděje. Tři roky v bílém pekle, v únoru, v srpnu, stále.
Petr s Evou vědí, že potřebují změnu. Potřebují vypnout a vysadit. Rozhodnou se, že stráví víkend v horské chalupě svých přátel. A tady začíná drama, při kterém tuhne v žilách krev. Prožila jsem ten příběh, protkaný vzpomínkami na společné chvíle, na jaro, na slunce, první polibky a sbližování, na bezstarostnost a naději, se zatajeným dechem. Věřila jsem v dobrý konec. Ještě na předposlední stránce jsem věřila, že se všechno jako zázrakem otočí a skončí to úplně jinak.
Neřeknu víc. Jen snad to, že nakladatelství JaS má opravdu dobrý odhad ve výběru českých autorů, kteří mají cit pro obyčejné lidské věci. Fimbul od Kateřiny Hejlové – to byla výborná volba. Pro mě tedy ano. Kéž bude stejně výborná i pro Vás!
Knížka menšího formátu má na první pohled zajímavě řešené balení. Průsvitná obálka mě nadchla okamžitě už na omak. A vyzývala mě, ať ji neodložím. Mrzí mě, že se mi trochu pomuchlala, protože je křehká a snadno se ušmudlá. Odložila jsem ji, abych ji nezničila. I bez ní je knížka velmi příjemná do ruky. Zdálo se, že to bude další kousek na tři
...
