(...) Rothovými texty se vine silné vědomí konce. Autor se ztotožňuje se svědkem zanikajícího světa – ostatně zániku rakouského mocnářství věnoval svůj nejslavnější román Pochod Radeckého. Hotely, pro něž si autor díky častému střídání místa vytvořil zcela osobitou vnímavost, se mu mění v obrazy provizoria, tedy času, který už je v dané chvíli odsouzen k zániku. Ano, Roth byl bytostný pesimista, plný obsesí a katastrofických představ, ale při tom všem též autor nesmírné vnímavosti, pozornosti k detailu, jakož i k zachycení ducha místa.
Výbor Touha po Paříži, stesk po Praze říká mnohé – o Rothovi, o době, ale také o nás Středoevropanech. Bez zaujetí a osobního vztahu editora by tohle nebylo.