V překotném proudu literární řeči spisovatele a překladatele Pavla Růžka nejsilněji zaznívají tóny zvláštního vnitřního smutku a sychravé syrovosti. Jeho kniha Bez kůže není jen souborem autobiografických vzpomínek na normalizaci, ale výpovědí jeho "vynechané generace" narozené na začátku padesátých let. On sám nepatřil k undergroundu ani disentu, chtěl si prostě jen jít vlastní cestou, kdy hledal osvobození od "chapadel bolševiků" v jihočeských a severočeských zapadlých vesnicích, kde se živil jako učitel. A při tom psal. (...) Co v centru civilizace zůstává skryto nebo oslabeno možností volby, na jejím okraji se obnažuje svojí daností. Pavel Růžek se pohybuje právě na tomto rozhraní, ale nachází odvahu k dalšímu svébytnému hledání. V tom je čtení jeho knihy inspirativní, v příkladu zvláštní odvahy, která se při hledání vlastní cesty zdá často sobecká. Proto na ni člověk nutně zůstává sám.